Fórum
Kategorie: Airsoft akce

BAS na tripu - Op Pripyat (Srbsko)

BAS na tripu - Op Pripyat (Srbsko)Na Bělehrad aneb jedeme do Srbska zahrát si airsoft.

Jestliže se někdo z vás účastnil posledních dvou ročníků naší akce 9 hour, která se konala v Přelíci, určitě si všiml, že se na ní objevilo i pár cizinců. Minulý rok šlo o dva naše přátele ze Srbska, kteří si chtěli během návštěvy u nás jen tak zastřílet. Akce je ale zaujala natolik, že letos na jaře sebou na Another 9 hour přivezli celý tým JTF – Jedi Task Force. I jim se akce líbila, a tak nás na oplátku pozvali na svoji airsoftovou akci Op Pripyat, na které JTF zároveň slavili šest let existence klubu. Slíbili jsme, že do Srbska přijedeme a tak se i o víkendu 15. a 16. června 2019 stalo.

Jak ale jistě víte, po Another 9 hour, jsme zvládli absolvovat ještě BorderWar, několik army dnů po celé republice a než jsme se nadáli, byl tu červen a s ním i akce v Srbsku. Málem jsme na Op Pripyat pro samou práci zapomněli. Proto bylo nutné dát rychle dohromady lidi, vybavení, naplánovat celou cestu. Zkrátka vše v co nejkratším čase vyřešit. Nakonec se to podařilo, přičemž se účastnilo i pár přátel z týmů, které pravidelně jezdí na Zaraguu. Byla to opravdu akce pro srdcaře, protože téměř všechny jsme oslovili jen 14 dní před odjezdem a na rovinu s tím, že pořádně netušíme, do čeho jdeme. Hned bylo poznat, kdo je dobrodružné povahy... Nakonec se nás v pátek ráno 14. června 2019 v 7:00 hodin sešlo celkem 12. Ve dvou autech nám nezůstalo žádné místo volné a vyrazili jsme. Všichni se samozřejmě těšili na výlet do neznáma - zkrátka na dobrodružství.

Op Pripyat měla být 24h akcí s vloženou noční hrou pro zájemce. Vše se točilo okolo areálu černobylské jaderné elektrárny, kterou hlídá ukrajinská armáda. V elektrárně je samozřejmě i dobře zpeněžitelný jaderný materiál, který se pokouší ukrást ruská mafie. Akce měla rozumné limity na zbraně, střílet se mělo jen jednotlivými ranami, rozdělení bylo stanoveno dle oblečení a pokrývek hlavy a především všechny lákal velmi rozlehlý herní prostor, kterým byl bývalý průmyslový areál opuštěného cukrovaru - tedy, to co z něj zbylo. Zajímavý byl i samotný scénář, který zapojoval pěkné rekvizity a herní doba rozdělená na tři části a dva herní prostory. Po chvilce přemýšlení, jsme k překvapení organizátorů nahlásili, že pojedeme za mafii, protože nám to dalo větší volnost výstroje.
Tak velkou, že já jsem si třeba koupil úplně novou kompletní výstroj v černé barvě, jelikož doma mám jen samé maskované věci. Nebudu lhát, chtěl jsem si jí koupit tak jako tak, ale chyběla mi záminka. Podobně se rozhodli i další z nás.

V pátek ráno jsme tedy vyráželi od naší prodejny. Cesta (cca. 900 km) se nesla ve veselém duchu. Není asi nutné složitě rozebírat kde jsme zastavovali, nebo o čem si povídali v autech. Jedinou výraznou zastávku jsme měli v Bratislavě, kde jsme si v místním nákupním centru skočili na oběd a frčeli dál. Trochu jsme se zasekli i v Budapešti, ale asi největší zdržení nám způsobil přechod srbských hranic, tedy opuštění EU, kde jsme v koloně čekali na celní a pasové odbavení. Je zvláštní, jak rychle člověk díky otevřeným hranicím zapomněl, jak to dříve vypadalo na hraničních přechodech mezi státy. Nás tento přechod zdržel asi na hodinu a půl i s ohledem na administrativu spojenou s vývozem zbraní. Další zdržení pak následovalo v Bělehradu, který jsme museli projet, abychom se dostali na druhou stranu Dunaje, na Bělehradské předměstí Borča, kde bylo naše ubytování. Nakonec jsme místo očekávané sedmé hodiny dorazili až někdy po desáté večer.

Následovalo rychlé přivítání od našich hostitelů, Ivana a Branka, kteří se o nás celou dobu skvěle starali. Branko byl mimochodem hlavním organizátorem celé hry. Ubytováni jsme byli v ubytovně místního sportovního klubu a hned jak jsme odložili věci, jsme se vydali hledat občerstvovací podnik, který by měl volno a ještě by nás po dlouhé cestě zasytili něčím dobrým k jídlu a pití. Nakonec z toho byl po troše telefonování a dohadů moc pěkný večer, plný jídla, pití, živé muziky a seznamování se Brankem, Ivanem a jejich kamarády. Pojedli jsme, popili a po druhé hodině v noci se všichni vrátili na hotel, kde jsme spokojeně šli spát v očekávání dalšího dne.

V sobotu ráno jsme vyrazili nejprve na policii, abychom se nahlásili úřadům, že nás tam mají. Taková formalita. Jelikož hra měla začínat až odpoledne ve tři hodiny, naplánovali jsme si na dopoledne prohlídku Bělehradské pevnosti a krátkou procházku centrem města. Když už jsme tu, byla by škoda nic nevidět. Rozhodně jsme nelitovali. Ivan se svojí ženou nám ukázali několik zajímavostí v centru a poté nás procházkou dovedli z hlavního náměstí až k pevnosti, kde jsme si dali krátký oběd. Čevapčiči, klobásy a spousta zeleniny s pečivem. I tady nám řekli pár zajímavostí o Bělehradu. Během oběda nám bylo oznámeno, že start hry se kvůli nesnesitelnému vedru (35 ve stínu) přesouvá až na pátou hodinu, a tedy že si Ivan se svojí ženou prohlédnou muzeum s námi. Nebylo kam spěchat i tak bylo vedro více než úmorné.


Samotná prohlídka pevnosti na vysokém ostrohu u soutoku Dunaje a Savy určitě stála za to, jelikož jsme kromě hradeb a několika zajímavých památek a pomníků viděli i krásnou venkovní expozici vojenské techniky. Ta byla především z druhé světové války. Ne každý den se vám poštěstí vidět rané německé tanky PzI a PzII nebo legendární StuG či PzIV (můj nejmilejší tank, především verze Ausf. G). Za spojence jsme zase obdivovali tanky Stuart M3 a M5, ruský T-34 a legendární raketomet Kaťuša. Překvapením pro nás byl český lehký tank Vz.35, který je ve světě už jen ve čtyřech exemplářích nebo stejně vzácný polský tančík TKS (u nás známý jako tančík T-33) a několik dalších předválečných tanků včetně Renaultu 17. K vidění bylo i bezpočet děl, od lehkých polních děl, houfnic, protitankových kanonů až po moždíře. Vrcholem byla slavná německá protiletadlová 88, nebo německá 150 mm houfnice. Co jsem ale nikdy předtím neviděl, byla rozsáhlá expozice námořních zbraní, děl, torpéd a min. Zkrátka bylo se na co koukat, nebo u čeho fotit. Do toho ta krásná panoramata a vyhlídky z pevnosti na řeky Savu, Dunaj a také na Bělehrad. Prostě paráda. Nicméně horko už bylo skutečně nesnesitelné. Rádi jsme proto okolo třetí hodiny nasedali do klimatizovaného auta a zamířili zpět na ubytování, abychom se připravili na akci. Těšili jsme se jak malí, takže jsme rychle z hotelu nanosili věci do aut a vyrazili vstříc Op Pripyat!

První cesta vedla do campu, tedy místa, kde všichni účastníci tábořili. Tam jsme se oblékli a ustrojili, abychom se pak museli znovu auty přesunout do cca. 2 km vzdáleného herního prostoru. Ten tvořil rozsáhlý starý průmyslový areál. Dle videí i mapy na Google obsahoval několik vícepatrových hal, nějaké menší budovy, sila a množství jiných překážek. Teoreticky skvělý prostor pro hru. Očekávali jsme hlavně CQB přestřelky a starost nám dělalo maximálně pár otevřených prostranství, na kterých je člověk bezbranný. Už po příjezdu jsme si uvědomili, že nám je horko, o to více, když jsme se oblékli do výstroje. A bylo jedno jak jste se oblékli. Aby toho nebylo málo, i když jsme byli okolo páté připraveni k akci, ještě dlouho se nic nedělo a všichni čekali. Takže jsme se schovali do vzácného kousku stínu, povídali si, čekali, potili se a popíjeli vodu. Až někdy po šesté hodině začalo přivítání hráčů a brífink, kde se vysvětloval scénář akce. Honza byl jako majitel zahraničního airsoftového obchodu a vedoucí české výpravy čestným hostem, stejně tak jako Riddick, český kapitán ICS. Celkově se sešlo něco přes 60 hráčů, přičemž naše strana byla v početním oslabení.
Hráčů bylo méně, než jsme očekávali. Organizátoři před konáním akce plánovali, že přijede okolo 200 účastníků z celého Balkánu, my jsme při pohledu na camp čekali tak 100 lidí. Očekávané vedro však s počty bohužel hodně zamávalo. Pokud jsem nakonec dobře pochopil, byli jsme asi jediní cizinci, kteří se akce účastnili. I proto jsme se raději naladili na vlastní frekvenci, protože nám bylo jasné, že Srbům rozumět stejně nebudeme a jen bychom jim zahlcovali vlastní komunikací frekvenci. Navíc valná část z nich neuměla anglicky vůbec, nebo jen málo. Naopak jsme narazili na jednoho Srba, který uměl velmi dobře Slovensky.

Po brífingu pro místní, udělal Branko ještě jeden pro nás v angličtině. Naším cílem jakožto součásti ruské mafie (Solncevskaja bratva) bylo proniknout do areálu hlídaného ukrajinskou armádou, ukořistit několik dozimetrů, ochranný oděv a pak se s tímto vybavením pokusit proniknout k reaktoru, kde jsme měli ukořistit samotný radioaktivní materiál. Někdy okolo sedmé, ve stále neopadajícím vedru, jsme se konečně přesunuli na místo, kde měla být naše základna a čekali na sirénu oznamující start hry.
Scénář to byl vcelku jednoduchý, ovšem narážel na pár nedostatků, jejichž příčinou byl námět koncipovaný původně pro jiný počet hráčů a pravděpodobně i jinak početně rozložené strany. Ale o tom později.

Start hry jsme pojali akčně. Část z nás, včetně mě, vyrazila během k nejbližšímu místu, kde měli být uschované dozimetry. Ostatní zahájili blokační útok k odvedení pozornosti. Doufali jsme, že když doběhneme na dobrou pozici, lépe udržíme dům s dozimetry. Jen jsme nějak zapomněli, že venku je 35 plus, slunce nesnesitelně pere, máme výstroj a je to nejméně 400 metrů. Musím říct, že po tom, co jsme půl dne jen chodili po městě a před akcí dlouho v horku posedávali, bylo překvapivě náročné se rozhýbat. Ale zvládli jsme to a první budovu jsme zabrali téměř bez odporu. Bohužel nic jsme v ní nenašli. Do druhé červené budovy už jsme se ale dostat nedokázali. Sice jsme vyčistili její okolí, ale souvislý ostnatý drát nám znemožnil ji obejít skrz les a sousední velkou halu už protivník obsadil a palbou z jejího patra nás tvrdě potlačil. I když se nikomu nechtělo ustupovat, nakonec všichni padli. To bylo prakticky naposledy, co jsme se ten den dostali takto dopředu v nějakém větším počtu. Protivník totiž zabezpečil všechny klíčové budovy, a navíc se tlačil přes otevřené pole k naší základně. Zbytek hry jsme proto povětšinou byli rádi, pokud jsme se prostříleli ze základny alespoň k nějaké budově, kde jsme stejně postupně padli při ve snaze urvat alespoň kousek prostoru. Bylo to značně frustrující, protože útočit přes otevřené pole, pod rouškou denního světla, je proti zakopané přesile v budovách značně problematické. Většina našich přestřelek probíhala nakonec mimo budovy a bojovali jsme spíše o různá křoví, či jiné kryty. Když se nám konečně v pozdních večerních hodinách podařilo zabrat největší halu, tak jsme narazili pouze na osamocený odpor jednotlivých protivníků, protože většina hráčů už ve stále houstnoucím šeru odcházela na off zone. Asi po dvou hodinách hry zazněla do postupující temnoty siréna a byl konec hry. Musím říci, že nás to překvapilo. Posunutí začátku akce jsme s ohledem na vražedné vedro chápali, ale že se bude hrát jen necelé dvě hodiny, to už jsme úplně netušili. Rozhodla asi bezpečnost, protože v areálu bylo hodně neoznačených děr, které za tmy šlo snadno přehlédnout.

Nálada v naší skupině nebyla zrovna nejlepší. Hra se první den skutečně moc nepovedla, minimálně z našeho pohledu. Nevadilo nám, že jsou protivníci silnější, nebo že často umíráme. Mrzelo nás, že jsme přes všechnu snahu postupně skončili zamčení v rohu mapy u naší základny a dál než 150 metrů se nedostaneme. Vůbec jsme nebojovali v budovách, na které jsme se hlavně těšili, ale jen mezi křovím. Na žádné CQB nedošlo. Navíc někteří protihráči nepochopili, že se má i mimo budovy střílet jen jednotlivými ranami, nebo že jsou povolené jen tlačné zásobníky. Bylo často těžké odolat pokušení vracet automatické dávky dobře zakopaným protivníkům, kteří vás měli jako na dlani.

Posbírali jsme si tedy v šeru na našem refresh věci a vyrazili na off zone. Když jsme tam došli, tak už jsme tam byli prakticky jen my. Zastavil se u nás jeden z orgů, zeptal se co hra z našeho pohledu, na což někteří odpověděli taktně, jiní upřímně. Zeptal se ještě, jestli je všechno OK a jestli jsme v pohodě, poté se rozloučil a odjel. Zůstali sami – jen my a hejno komárů. Jelikož nám nikdo nic neřekl, zhodnotili jsme podle prázdného parkoviště, že můžeme jet protože jsme nedostali žádné další instrukce.
Komáři nás skutečně překvapili. Bylo jich takové hejno, že každý z nás jich pár vdech a všechny pobodali. Někoho jen párkrát, ale jiní měli několik stovek bodnutí. Bohužel některé členy výpravy to zcela vyřadilo na následující den, což byla velká škoda. Nikdy předtím jsem snad tolik komárů neviděl. Později jsme se dozvěděli, že v Srbsku asi měsíc v kuse pršelo, Dunaj se rozlil do okolí a pak přišla ze dne na den vedra. Všude byly miliony komárů a jakmile zapadlo slunce, vyrojili se. Celý areál byl uprostřed rozlehlých polí, takže ideální terén pro komáry a nulová šance pro nás. Byla prý snaha se jich zbavit práškováním z letadel, ale to očividně moc nepomáhalo.

Po návratu na hotel, což bylo někdy před desátou hodinou, jsme se chystali vyrazit na večeři. V tu chvíli dorazil za organizátory Ivan a hrozně se divil co se děje, že jsme odjeli. Chvilku mu trvalo, než pochopil, že nám nikdo nedal další instrukce. Kdy, kam a jak máme dojet na noční hru, nikoliv, že jsme byli nějak naštvaní či nechtěli v noci hrát. Rozmrzelí jsme byli, to jo, ale není to poprvé v životě, kdy by někdo z nás zažil, že se akce úplně nedaří. Nicméně znovu se strojit a někam dojet už nemělo smysl. Ivan se tedy znovu omluvil, že se k nám nedostala informace o přesunu do druhého areálu, v němž pokračovaly slíbené a očekávané noční boje i malá party pro hráče.
Nu což i my načerpáme síly na zítra. Neznalí okolí, jsme seznali, že pokoušet se hledat naslepo po 22 hodině večer hospodu, kde nám uvaří je zbytečně. Nedaleký McDonald byl tedy rozumnou volbou. Najedli jsme se, po cestě zpět koupili pár piv a udělali si na verandě malé sezení, kde jsme hodnotili proběhlý den. S kluky jsme ještě chvíli seděli, popíjeli místní pivo značky Jelen a postupně jsme odpadali. Já s Riddickem, Robertem a Tondou jsme šli spát zase až někdy ve dvě.
Nedělní ráno začalo příjezdem Ivana, který nám jako omluvu za včerejší organizační nedorozumění přivezl všem pizzu k snídani. V devět hodin jsme měli být víceméně připravení znovu do boje. Nakonec nás z původních 12 lidí šlo na nedělní část jen 8. Zbytek hodně pobodaný komáry zůstal na ubytování a udělal si ještě jeden výlet do Bělehradu. Nás 8 statečných dorazilo okolo desáté znovu na místo konání. Oproti včerejšku to vypadalo, že i pár dalších hráčů odpadlo. Teď nás mohlo být maximálně 50. I tak jsme byli jako mafie pořád v oslabení. Scénář hry se nezměnil, ale armáda dostala takové rozkazy, abychom se tentokrát alespoň do budov dostali a měli lepší šance ukořistit dozimetry i ochranný oděv. K našemu překvapení se to povedlo.

Dozimetry jsme bleskově získali, po chvíli jsme měli v držení i oblek. Velká červená budova, která byla včera nedobytná, se naopak teď stala naším opěrným bodem. V ní se nacházel poslední materiál, který jsme museli získat – ochranné helmy. Teď už stačilo jen se vším tím vybavením dobýt prostor reaktoru. Bohužel, převaha protivníka byla znát i v neděli. Čelní útoky směrem od naší základny neuspěly. Podařilo se nám znovu projít a v červené budově jsme se velmi dobře bránili a odrazili pár pokusů o její dobytí, ale zároveň jsme byli odříznuti. Nedalo se dostat dál ven směrem k reaktoru. I když jsme opětovali palbu, nedokázali jsme pobíjet stále nové nepřátele natolik efektivně, abychom mohli zaútočit. Rozhodli jsme se pro ústup, ale při tom velká část z nás padla. Útočníci navíc dobyli druhé schodiště naší budovy, stejně tak spojovací tunel s vedlejší halou. Poslední úniková cesta nás hnala tam, odkud jsme přišli. Během toho jsem umřel i já.

Na slunci jsme postupně pochopili, že posunutí včerejší hry nebyl zas tak špatný nápad. Venku byla celý den skutečná výheň. I když jsme pili, jak to jen šlo, někteří z nás kolabovali, či si museli dávat pauzy ve stínu. Přesto jsme se nevzdávali. Orgové pro nás tedy připravili speciální misi a my to vzali tedy z druhé strany. Tentokrát jsme se pokoušeli být více vynalézaví, a i když nás armády opět vytlačila z budov, dařilo se nám na různých místech krátkodobě pronikat. Oproti sobotě byla celá hra dynamičtější, umírali jsme pokaždé jinde. A přeci jen jsme bojovali s vědomím, že teď už musíme jen dobýt reaktor.

Bylo to zajímavé, vyčerpávající a určitě zábavnější než sobota. Také hra trvala déle, a to bylo znát. Zkrátka, neděle zpravila dojem ze sobotní hry, byť bych lhal, kdybych tvrdil, že to byla pro naši stranu bůhví jak úžasná hra. Byla prostě jen lepší. Když zazněla závěrečná siréna, byli jsme možná i rádi. Horko bylo nesnesitelné a na obou stranách už hráči pomalu ubývali, takže poslední přestřelky byl dost jednostranné, pokud nepočítáme bojové stažení z červeného domu a ústup jednotlivými patry. S Riddickem jsme po akci ještě šli nafotit nějaké fotky na jeho stránku a pak zpět na off zone, kde na nás už ostatní čekali. Následoval přesun do campu, malé občerstvení, oficiální zakončení a losování tomboly. Po krátkém rozloučení jsme zamířili na hotel, všechno zabalili, osprchovali se a vyrazili na zpáteční cestu. Ta proběhla o něco rychleji, ale s ohledem na vcelku aktivní víkend i velká horka byla přeci jen vyčerpávající. Do Prahy jsme dorazili v pondělí někdy v půl šesté ráno.

A jak celou výpravu hodnotíme?

Nebudu lhát, po airsoftové stránce to úplně nenaplnilo naše očekávání. Celá akce mi připomněla časy u nás tak před deseti lety. Sice atraktivní opuštěné areály na které už u nás nenarazíte. Trochu „punk“ akce. Svým způsobem šlo nakonec o jednoduchou pláckobitku, konanou na prostoru, vhodném pro velkou akci. Ten prostor by klidně nějakých 200 původně plánovaných lidí pojal. Byla i velká škoda, že nedojelo více lidí, takže zajímavý scénář a atraktivní herní předměty zůstaly často nevyužity. Sobotní porušování pravidel bylo sice nepříjemné, stejně jako vedrem vynucené neustálé posouvání hry, ale reálný nepoměr sil i úkolů byl po celou dobu skutečně největší problém. Při větším počtu hráčů by asi šlo lokálně přečíslit obránce a snáze jim vyrvat některé budovy i klíčový středový refresh. Takhle však měl početnější protivník základnu prakticky uprostřed budov, zatímco my jsme pokaždé museli přejít nějakých 300 metrů rozpáleného a neprostupným křovím zarostlého pole, kde jsme se na několika málo cestách nemohli ani moc krýt. Protivník tak měl vždy dost času i sil se na nás připravit. Po každé naší smrti následovala vždy jen další útrpná cesta sluncem zase tam a zpět. Na horko i na odlišnou vlhkost si člověk zvykne, ale absence jakéhokoliv stínu, pokud jste nedobyli budovu, to už byl vážný problém.

Celkově bylo znát, že v tomto prostoru se koná první akce a nikdo jej tedy pořádně nezná. Těžko proto zazlívat orgům dopředu ne úplně správný odhad průběhu boje a jeho detailů. Pokud bychom jeli za armádu, kterou nám organizátoři doporučovali, dostávali bychom v podobě útočící mafie častý a výživný přísun cílů. Takhle jsme jimi byli povětšinou my sami… Celkově se v Srbsku s pořádáním velkých akcí nejspíše teprve začíná, poznávají se nové areály a komunita sílí. Tenhle stav panoval v ČR před pár lety taky, takže víme, že to chce čas. Dobrým organizátorem velkých akcí se nikdo nestává přes noc, i jednotlivé akce potřebují svou postupnou tradici a vnitřní sílu, aby hráči naplnili kompletní scénář. Kluci určitě nasbírají v organizací další zkušenosti a další rok to bude lepší. Herní prostory ale mají v Srbsku úžasné a my jim je dnes už můžeme jen závidět. Scenérie Černobylu byla v šečeraně (cukrovaru) opravdu hodně realistická, herní předměty propracované. Člověk by si tam hned uspořádal nějakou vlastní zajímavou akci.

Pokud se ale podívám na výlet jako celek, bylo to super. Viděli jsme zase kousek Evropy, prošli jsme se Bělehradem, navštívili zajímavá místa, zvláště shlédli pár kousků vzácné historické vojenské techniky a k tomu poznali fajn lidi. Zjistili, jak se hraně airsoft v Srbsku… Pravdou je, že Branko i Ivan se o nás starali jak nejlépe mohli. I díky nim byl celý pobyt příjemný a kamarádský. Zkrátka to byla skvělá zkušenost. Že se něco sem tam úplně nepodaří, s tím člověk musí počítat. Uvidíme, jak to bude vypadat příští rok, třeba si zkusíme udělat do Srbska další výlet…

Galerie z našeho pobytu v Srbsku najdete ZDE
Galerie ze samotné akce Op Pripyat najdete ZDE
Video z akce bude v brzku následovat :-)


Vydáno: 20.6.2019 9:49 | 
Přečteno: 742x

Autor: Alfred
 | Hodnocení:

600x100_action-shop.gif 600x100_sixguns-servis.png banner_airsoftshop_2.gif

Komentáře rss

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.

Menu

Odkazy

Přihlášení

Kalendář

Archiv článků