Zdroj: https://airsoft.cz/airsoft-akce/alfred-o-operaci-zaragua  •  Vydáno: 27.8.2018 16:44  •  Autor: Alfred

Alfred o Operaci Zaragua VI

Letos snad poprvé musím říci, že mě Zaragua skutečně zničila. Vlastně celou organizaci. Bylo to totiž velmi náročné, ale i tak jsem si to užil. Ale začněme od začátku...

Upozorňuji, že je před vámi pět a půl strany textu. Takže pokud vás nezajímá mé tlachání o přípravách, najdětě si rovnou odstavec se sobotou a nedělí.

Čtvrtek

Poslední přípravy jsme v BASu finišovali ve středu pozdě v noci. Už někdy ve čtvrtek v pět ráno jsme od firmy vyráželi na místo konání. Já jsem spal ze středy na čtvrtek asi dvě hodiny, protože jsem neměl kdy se předtím zabalit, takže jsem byl dost grogy. Nicméně spaní v autě je moje specialita, takže jsem to nějak přežil a cestou se trochu dospal. Cíl brzkého ranního vstávání byl jasný. Dorazit na místo konání předtím, než slunce spustí ohnivou apokalypsu, vybudovat umělou herní vesničku a k tomu postavit vojenské stany pro ubytování lidí, kteří si je pronajali. První část se povedla. Na místo jsme dorazili někdy na půl osmou se třemi auty až po okraj naplněnými materiálem na kulisy, stany a dalším materiálem. Venku už bylo k padnutí, ale dalo se to ještě snést. S optimismem socialistických úderníků začal náš akční tým pod vedením Honzy Šulce nejprve budovat vesničku. Když už stály první dva domky, rozdělili jsme se aby mohla další část začít budovat vojenské stany na offzone. Už hodinu po začátku stavby jsme začali tušit, že tohle bude dlouhý den.

Jelikož jsem měl nejvíce zkušeností s francouzskými vojenskými stany (konkrétně jsem ho jednou v životě boural :-D), dostal jsem na starost organizaci jejich stavby. Po počátečních nejasnostech, ohledně způsobu složení této primitivní stavby, se nám podařilo postavit první stan. První stan z deseti.

Každý další stan už byl postaven o něco lépe. Činnosti jsme si rozdělili. Jedni stavěli konstrukci, druzí natahovali plachtu a další ji upevňovali nebo zatloukali kolíky. Prostě týmová práce jak má být. Na začátku jsme byli na stavbu čtyři (Já, David z prodejny, Jirka ze servisu a Pavel z kanclu), později ale dorazil Michal s Lukášem (ZFOR) a Martin s Martinem ml. (COPROX), kteří nám nabídli pomoc a které jsem zneužíval jak Faraón své otroky. Díky nim jsme mohli pracovat intenzivněji. Tedy v rámci možností, protože...musím říci, že to bylo peklo. Bylo tak odporně krásně a slunečno, že snad nikdy jsem nevypil tolik vody. Byla to výheň pod širým nebem bez mráčku, bez stínu a i v tom neexistujícím stínu bylo 37°C. Slunce bylo tak rozpálené, že kovové trubky konstrukce stanů pálily do rukou jako čert, plachty byly taky rozpálené a pokud jste museli vlézt pod nějakou z nich, chtělo se vám umřít, nebo vypotit i krev.

Ani jsme nechtěli vědět, jak jsou na tom kluci co stavěli vesnici. Původní odhad, že si v klídku mákneme a po obědě máme hotovo, se hroutil jako domeček z karet. Pod tou výhní trval každý stan neskutečně dlouho, byť s počtem postavených stanů se naše zručnost zlepšovala. Vše bylo ohromně těžké a namáhavé. Bylo nutné si dávat pauzy a lít do sebe, i na sebe, hektolitry vody. A abychom si udrželi morálku, začali jsme se navzájem vynalézavě urážet nebo teatrálně rozčilovat, což úspěšně odvádělo naši pozornost od únavy a vypečeného slunce. Někdy od šestého stanu se naše tempo výrazně zpomalilo.
Myslím, že Já, David a Michal bychom s tímto číslem mohli vystupovat profesionálně. Lepší než Lakatoš a jeho traktor. Ale ne, nebudem to dělat, NEBUDEM!!!

Na kopci kde vznikala vesnička, na tom kluci nebyli o moc lépe. Do otevřené pláně slunce taktéž pralo naplno a každý domek byl vykoupen kalužemi potu. Nahoře zůstali stavět Honza Šulc, Jindra (Kaan) z kanceláře, Lukáš ze servisu, Robert z prodejny a jako posila i Ouassim ze skladu. Postupně se rodily na dřevěném rámu jednotlivé panely stěn a ty pak tvořily domky. Přesto jsme na konci dne měli kromě devíti postavených stanů (ano, ještě nám jeden zbýval) také postavenou vesničku o sedmi domech se střechami zakrytých sítí a velký jídelní stan.

Jako zázrakem nedostal nikdo z nás úžeh, i když jsme byli všichni pěkně spálení. Na konci dne jsme tak vypadali jak zbití váleční zajatci v japonském táboře co staví most přes řeku Kwai.
Jen Jindra (Kaan) vypadal jako Michael Jackson, protože při stavbě vesničky měl na jedné ruce rukavici. Jeho ruka tak byla bílá jak Jacksonova diamantová rukavice a ke dlouhým vlasům a černým brýlím mu už chyběl jen klobouk, aby byl jeho přesnou kopií. Lukáš ze servisu, který taktéž stavěl vesničku, vypadal jako přezrálé rajče. Já zase vypadal jako bych to přehnal se solárkem, s ohledem na mé blond vlasy.

Velkým povzbuzením byl příjezd Trpaslíka a jeho občerstvovacího stánku, ale mám pocit, že ve čtvrtek ho ještě neotevřel, jen ho tam nechal tak stát. Což nás trochu mrzelo, protože jedna dobrá malinovka nebo pivo by nám bodlo. Nicméně část výpravy odjela večer zpět do Prahy, naopak Já a Honza jsme zůstali už na místě a využili, že v jeho blízké chatě byla možnost se po celém dni umýt. Bylo to fajn, to musím říct. Po návratu do tábora, k smrti unaven, ale spokojen s dobře vykonanou prací, jsem nechal Honzu kolíkovat jídelní stan kvůli přicházejícímu větru a sám jsem si lehl do jednoho z postavených stanů. Těšil jsem se, jak se konečně vyspím.
Ale pak Bůh řekl: „neodpočineš“.

Po jedenácté hodině večerní, když už jsem byl asi čtvrt hodiny jen v trenkách a tričku ve spacáku, se zvedl vítr o dost více než hodinu předtím. Poryvy byly silné a začalo i lehce pršet. Byl jsem velmi nervózní, protože jsem věděl, že některé stany jsou zavřené, jiné ne a tedy že by je mohl poškodit vítr. Moje nervozita se dala ovládat do chvíle, než jsem uslyšel prapodivný zvuk, který evokoval pirátskou plachetnici s napnutými plachtami, do kterých se právě opřel vítr. Jen jsem si byl jistý, že v takovém případě necinká kov. Vyběhl jsem proto ze stanu a zjistil, že devátý stan nebyl přibitý a nyní ležel převrácený přes jiný stan a další stany nejsou také zcela ukotvené. Rychle jsem poprosil kluky v táboře, aby mi vyběhli na pomoc. Následující hodinu a půl jsme strávili tím, že jsme nejprve museli rozebrat ten obří převrácený stan, protože vítr nám nedovolil ho povalit zpět a pak postupně přikolíkovat všechny stany. Byl to takový souboj s časem, protože počasí se zhoršovalo. Během toho jsem samozřejmě krásně zmokl. Když bylo vše zachráněno, upevněno a napnuto, a já znovu převlečený, mohl jsem si jít někdy v půl jedné konečně lehnout. Což bylo fajn, protože další den se vstávalo v sedm. Ale uznávám, bylo to akční a trocha dobrodružství před spaním člověka definitivně dorazí.
Naštěstí vítr nezpůsobil žádné škody ani na převráceném stanu.

Pátek

Ranní vstávání bylo drsné. Čistě proto že jsem musel vstát, ačkoliv bych spal klidně do dvanácti. Už někdy od pátku dopoledne měli přijíždět první hráči, ale také další část naší budovatelské skupiny, nemluvě o dobrovolných pomocnících. Jakmile přijeli, rychle jsme se vrhli na stavbu zázemí offzony. Poslední dva vojenské stany jsme se rozhodli postavit později při opětovném zneužití nabízené pomoci od Michala i Kirka (Velitel ZFOR) který dopoledne přijel. Vyložit všechno z aut, postavit zboží, stany, připravit registrace... i když nás bylo hodně, připraveno jsme měli až během odpoledne. To už hráči vesele proudili do prostoru jak termiti do mraveniště. Musím říci, že k večeru naše offzona vypadala velmi dobře a živě.

Během dne jsme dostavěli dva zbylé vojenské stany, takže vznikl jakýsi uzavřený VIP prostor pro ty, jež měli stany pronajaté. Taková hezká snobská čtvrť. Auta byla směřována parkovat primárně na horní louce, takže v tábořišti zůstaly jen stany. Některé týmy si přivezli velké stany, což ušetřilo něco místa. Vyvýšenou pozici u vjezdu si také nově zabrala zdravotnická služba a hasiči města Písek. To byla velká novinka, která přispěla k našemu klidnému spaní a bezpečnosti akce. Teprve po té jsme dovolili využívat betonové parkoviště nad stanovacím prostorem. Trochu nás štvalo sychravé počasí, ale předpověď na sobotu byla dobrá.

Zázemí akce se nám během odpoledne znatelně rozrostlo. Trpaslík zprovoznil svůj občerstvovací stánek a my jsme dali definitivně do kupy dva velké jídelní stany včetně posezení. Kapitáni ICS Riddick a Nord si postavili svůj prezentační stánek ICS hned vedle stánku s 3D tiskem od firmy Black Panther. Stejně tak už byl postavený stánek dalšího partnera akce, dánského ASG, kde prezentoval produkty ASG přímo šéf marketingu Jacob Thomsen. Odpoledne dorazil samozřejmě i As-Tex se svým prodejním stánkem. Nesmím zapomenout ani na Michala s jeho firmou Vachl, který si svojí prezentaci herních stolů udělal přímo ve svém velkém stanu na kraji stanovací části offzone. Měl tam dokonce velkou desku jako podlahu a na ní židli, takže jste jeho stůl mohli okusit v akci. Také naše krásné nové stany Bohemia Air Soft už naplno fungovali jako zázemí pro registrace hráčů a u obou měřáků (též nově pořízených) se začaly tvořit fronty. Každá zbraň ale byla řádně změřena a označena, každý hráč zaregistrován a označen. Každý také vyfasoval pytlík kuliček ASG Cursed 0,25g. Kdo měl zájem, pořídil si i nášivku své frakce, veteránskou nášivku nebo stužku za počet účastí, kterou jsme udělovali pouze podle seznamu účastníků z předešlých let, který jsem osobně sestavil. Jo a taky jsme prodávali trička! Prostě kdo chtěl nějaký důkaz, že na naší akci byl, přišel si na své.
Co se zbraní týče, opět byla převaha bílých zbraní, které jsou v daném terénu nejpraktičtější. Letos jsme upravili pravidla tak, že zatímco u modré kategorie a střelby jednotlivými ranami hrajeme na fair play účastníků, tak v případě žluté kategorie (150 – 170 m/s) jsme už chtěli vidět, že zbraň je reálně neschopná střelby dávkou, aby nedocházelo k fámám a pomluvám během hry. Jinak červená kategorie odstřelovacích pušek se na celé akci objevila pětkrát a z toho čtyři pušky byly na straně kartelů XD Nepustili jsme do hry celkem tři zbraně, včetně jednoho kulometu a další čtyři majitelé ladili asi hodinu své zbraně tak, abychom je do hry pustili. Sice se některým úplně nelíbili některé úpravy limitů (promiň Radku :-D ) ale ve finále to jako vždy akci prospělo. U měření zbraní nedělám výjimky ani u kamarádů a známých. Doufám, že i David s Milošem z prodejny, kteří mě pak na měření zastupovali v mé nepřítomnosti, byli stejně přísní.

Částečně se stihl přípravit i herní prostor (cedulky a podobně věci), ale kvůli vysílení a jiným povinnostem jsme tuto část museli nechat na brzké ráno. Dle informací od registrací přijelo tak 70% hráčů už v pátek. Takže jsem si mohl jít někdy po půlnoci konečně lehnout. Budík jsem si ale musel nastavit už na třičtvrtě na šest. Všichni z organizačního štábu už měli dost. Naše únava se mohla prodávat na váhu. Já jsem byl stále k smrti unavený...

Sobota

...ale asi né dost, protože jsem se ráno probral. Sice jsem zaspal budík, ale můj příchod 5 minut po šesté působil v těchto polních podmínkách jako zázrak, protože když už zaspím, tak obvykle pořádně. Ale lžu. Někdo o dva stany vedle dělal takový bordel, že mě to napodruhé probralo. Vstal jsem, poprosil je o klid a šel pomoct s přípravou herní plochy.

Než jsem se rozkoukal, frčím s Honzou ve čtyřkolce a ostrou jízdou směřuji do míst, kam jsem předchozí den omylem umístil minové pole. Muselo se přesunout a k tomu doplnit několik cedulí, ukazatelů a rekvizit. Probuzení to ale bylo drsné, a po pár desítkách metrech jízdy jsem apeloval na snížení rychlosti a stabilizaci svého, ještě stále spícího, žaludku. Jako bych se probudil na Rallye Dakar. Dobrou zprávou bylo, že po hodině a půl jsme všechno měli nachystané. Zatímco lidé už se scházeli k nástupu avizovaném na devátou hodinu, já se šel teprve obléci do výstroje. Můj progresivní outfit se nesl v duchu lehké africké pěchoty. V půlce tohoto oblékacího procesu jsem uslyšel, že někdo bere mé jméno nadarmo a tak jsem se připojil v prostřední části nástupu, kde jsem byl, za bouřlivých ovací/posměšků/potlesku/nabídek k sňatku od neznámých chlapců, nadšeně přivítán. Vysvětlila se všechna pravidla, já znovu zopakoval svoji výzvu pro drsný borce v šortkách (jako jsem třeba já) a hráči už se mohli odebírat do herního pole.
Účast byla velmi dobrá. Ze 308 přihlášených lidí se v sobotu ráno dostavilo 290 lidí. To považuji za skvělé číslo. K tomu také pět herních postav a množství fotografů. Letos jich bylo více než kdykoliv předtím. Navíc jsme fotoaparátem vybavili i brigádníky na refresh. Toho nejvíce využil dozor u ZFOR, který nafotil skoro 300 fotek?!?

Já se vrátil do stanu, dal se dohromady a krátce před startem hry jsem dorazil na naše mrtvoliště LOF, kde už bylo téměř vše připravené. Což je super, když jako velitel frakce stihnete včas start hry. Tedy až na to, že jsme tam neměli obvazy, které jsem ve spěchu zapomněl vzít, za což se klukům omlouvám -_-'' Obvazy nakonec dorazili v průběhu manuální fáze. Samotná akce začala dobře. I přes absenci mediků v první fázi, se nám na druhý pokus podařilo prostřílet k Diamond hillu. První pokus přímého útoku na Diamond hill byl utopen v krvi, ale na druhý pokus už jsem volil strategičtější postup korytem Diamond stream, což se vyplatilo. V tomhle ohledu manuální část miluji. Je to zábava, kupodivu nemám problémy s přiznáváním a celé je to takové pohyblivější díky kratším dostřelům. Zkrátka střety jsou osobnější. V první části se nám nakonec podařilo uzmout dva pytle zlatých valounů, což bylo velmi pozitivní. Také jsme museli najít drogového bosse, což se též povedlo na výbornou. Než se ale přezbrojilo na elektriky, nastala krátká krize, kdy mé oddíly byly roztroušené po herním poli a chvilku trvalo než se přezbrojili a sešli na jednom místě. Během té fáze jsme museli nutně dopravit několik beden do Rebel village. Část mých zpovykaných válečníků zpočátku neprojevovala dostatek nadšení. Cíl ležel daleko, prakticky přes celé herní pole. Přitom čas kvapil a já chtěl využít toho, že nepřátelské strany budou jistě své vojáky stahovat na přezbrojení. Několika motivačními revolucionářskými hesly se mi podařilo povzbudit morálku mých mužů a neúnavně je hnát vpřed. Jakoukoliv překážku, na kterou jsme narazili, jsem se rozhodl obejít. Naše tempo bylo vražedné, naším revírem byly louky a křoví za Hamburger hillem. Našimi protivníky byly mafiáni z kartelu a vojáci ZFOR. Jako vojáci LOF jsme ale neúnavně postupovali. Kdykoliv jsme viděl, že se postup zastavil na déle než třicet vteřin, už jsem velel ihned další směr postupu. Mým jediným štěstím byl fakt, že jsem zmobilizoval většinu své frakce, díky čemuž jsem měl na malém prostoru velkou převahu. Ostatní se mezitím vraceli na přezbrojení z předchozího úkolu. Nakonec jsem sám kousek před Rebel village padl v čele svých mužů a nechal vše v rukou podvelitelů. A ti celý úkol zvládli na jedničku. Bedny dopravili kam měli, ubránili je.

Následující část byl chaotická, protože hledání opiových polí vyústilo v roztroušení naší frakce v centrální oblasti herního pole. Já sám jsem pak intuitivně odhadl správné místo, kde mělo pole být, nicméně jsem v daném místě měl jen asi čtyři muže, takže jsem se musel po krátké přestřelce stáhnout.
Ano, nepřátel byla převaha, nemluvě o tom, že tam byl přítomen i Generál od liberčáků jako sniper, což bylo znepokojující. V panice jsem také omylem zabil jednoho vlastního muže a při následné hře na schovávanou s vojáky kartelu jsem ztratil vysílačku, takže asi na 20 minut jsem byl od svých lidí odříznut a neměl tušení co se děje. Musím vymyslet, jak vysílačku lépe nosit – obal na ní jsem dostal těsně před akcí a neměl čas si kvůli němu upravit výstroj.

Když jsem se vrátil do boje a dal muže znovu do kupy, bylo mi nahlášeno, že kousek od nás je varna a k tomu ještě sestřelený pilot. Zatímco pilota jsme zvládli zajmout relativně brzo, tak do varny už jsme se neprostříleli a jen utrpěli další ztráty. Této operaci jsem bohužel velel na dálku, protože jsem potřeboval chvilku pauzu. Přeci jen, celý den jsem bojoval v první linii, aniž bych za celý den cokoliv pojedl.

Asi po půl hodině zaslouženého odpočinku a jedné tatrance, nám do naší základny dorazili dva reportéři, kteří chtěli zdokumentovat náš statečný vlastenecký boj proti rozpínavým silám zahraničních kapitalistů. Bylo jasné, že naše základna pro takový rozhovor není vhodným místem. Naopak na vrcholku Hamburger hillu by mohl majestát našich vznešených revolučních ideí vyjímat o mnoho lépe, nemluvě o tom, že by to vypadalo, že této oblasti skutečně vládneme. Situace v okolí se tou dobou uklidnila a tak jsme až s pečovatelskou láskou naše hosty starostlivě dovedly na Hamburger hill. Během toho mohli novináři bezpečně dokumentovat naši činnost a zvěčnit ji svými fotoaparáty. Když už to vypadalo, že dojde na slíbené interview, objevili se žoldáci COPROXu. Nemusel jsem hádat dvakrát kdo nás prozradil. Z našich milých reportérů se stali vězni. Chvíli jsme se bránili na Hamburger hillu, než jsem rozkázal přesunout se do Refugee campu, kde jsem chtěl novináře předat našim tajným službám, aby si s nimi sami poradili. Takže se moji muži postupně stáhli ze zákopů, kde už utrpěli nějaké ztráty a zabrali uprchlický tábor. Tam jsme vydrželi až do konce hry, nehledě na opakované útoky kartelu i ZFOR. Když končila hra, naše řady byly značně prořídlé, protože přes divokou střední část herního pole už neprorazili žádné z našich posil. Tak zuřivá to byla bitva. Já si ale konec sobotního dne, asi čtyři minuty před koncem, zpestřil zabitím Jirky ze servisu, který hrál za kartel Hienas.

A bylo po všem! Hlavní herní den skončil. Všichni se navrátili do offzony, sklidili se refreshe a šlo se jíst a pít! Teda já si ještě musel jít uklidit ten hrozný bordel po vlastních vojácích, který nechali na refresh...za to mají u mě vroubek do příštího roku. :-P
Následoval samozřejmě závěrečný nástup, vyhlášení výsledků prvního dne. Frakce bojovaly co to šlo a výsledné skóre bylo nakonec toto:

1. místo COPROX – 1.800.000 PESO
2. místo LOF – 1.000.000 PESO
3. místo Hienas – 710.000 PESO
4. místo El Mosto – 640.000 PESO
5. Místo ZFOR – 560.000 PESO
6. Místo Huérfanos – 220.000 PESO

Radost ze druhého místa jsem neměl tak velkou, jako kdybychom vyhráli, ale nebylo to tak hrozné. Všechny strany bojovaly srdnatě a i uzmutí pár bodů znamenalo obrovkou mobilizaci nadšení a energie pro každou z válčících stran.
Líčení bojů dalších stran snad postupně přidají jejich velitelé, takže se máte na co těšit i v jejich reportech, až se k tomu dostanou.

Na nástupu jsme také ocenili všechny, kteří nám pomáhali s přípravou a průběhem akce, jako třeba Petr z prodejny nebo Pavla z kanceláře, bez kterých by celá akce organizačně nemohla běhat. Právě Petr patřil k páteři týmu, která komunikovala s veliteli jednotlivých frakcí, přidělovala úkoly a dohlížela na průběh hry. Je to nevděčná činnost, při které není moc vidět, ale o to více nepostradatelná. Samozřejmě jsme poděkovali sponzorům akce, kteří zároveň přispěli svými cenami do naší tomboly, která začala bezprostředně po vyhlášení výsledků. Igelitky s propagačními materiály a cenami od ICS, ASG, MFH a samozřejmě od Bohemia Air Soft, jistě udělali radost. Poukazy na 3D tisk od Black Panther, nebo výrobky od AS-TEX, včetně celého nosiče plátů, také sklidili pozitivní ohlas. Tyto ceny předali výhercům přímo představitelé těchto značek. Ale většina lidí byla zvědavá na hlavní ceny, kterými byl videoherní stůl s motivem Operace Zaragua od firmy Vachl a také blowback plynová pistole BLE a elektrika CXP od hlavního sponzora ICS. I tyto ceny našly své hrdé majitele a já mohu jen doufat, že se z nich výherci těší. Uznávám, tombola asi byla delší než obvykle, ale ceny za to stály.

Nesmělo chybět ani vyhlášení borců v šortkách (jako jsem třeba já). Ač jsem to původně bral jen jako „hec akci“ pro pár bláznů, nakonec to bylo přes dvacet lidí, kteří si vysloužili tuto speciální nášivku. Jen ti co měli celý den v boji šortky ji mohli dostat a dost z nich za ni zaplatilo doslova krví. O to cennější tato nášivka podle mě je. Co mě trochu mrzí, že nezbyla žádná nášivka ani pro mě, ani na Jindru a Lukáše od nás z firmy. Ale do příštího roku vymyslím snad nějakou jinou výzvu.

Bohužel jsme si nakonec museli připomenout i jednu nešťastnou událost, konkrétně smrt tří českých vojáků v Afghánistánu. Po symbolické minutě ticha jsme vyhlásili možnost přispět na fond pro rodiny vojáků do vystavené a zapečetěné kasičky. Vybralo se 12133 Kč a výtěžek jsme pak poslali jménem účastníků Operace Zaragua na speciální sbírku Vojenského fondu solidariy.

No a jako v komixech Asterix a Obelix, vše završila velká hostina, při které se ovšem stály neúměrně dlouhé fronty na pivo. Tohle je věc, co byla přislíbena, že bude do příštího roku opravena. Dvě výdejní místa na pivo a více jídla. ;-) Ale zase bylo dost míst a stolů, u kterých se mohlo posedět a popovídat. I přes náročný den byly oslavy bujaré a protáhly se do pozdních nočních hodin.

Jak je každým rokem zvykem, měla být i noční část, ale letos poprvé nebyla. Sám se stydím to přiznat, ale já už měl po těch třech dnech dost. Pro zábavu jsme si s kamarády jen tak zastříleli na hlavním place do vzduchu, já červenými, kamarádi zelenými kuličkami. Já si pak ještě na chvilku pokecal s přáteli a někdy po půlnoci šel spát, abych zvládl další den...

Neděle

...kdy jsem musel opět nekřesťansky vstát dost brzo na to, abych znovu pomohl Honzovi vyvěsit všechny cedule na druhou část hry, protože na to v sobotu nebyl čas ani chuť a přiznám se, ani síly. Nedělní hra se nesla v duchu starých ročníků Zaragui. Doly, pole, varny a tak podobně. Jen běhání za surovinami, boje o ně a zkrátka vše co si pamatují účastníci starší ročníků. Bylo to živelné a naší straně se dařilo přiměřeně. Bylo to celkově příjemné střílení a já si připadal jak dítě na pískovišti. Asi v půlce hry, kdy už odpadlo dost hráčů, jsme se spojili s kartely proti COPROXu, abychom ho vyhnali z Diamond hillu. Byla to krásná akce, kterou jsem nepřežil. Zbytek dne jsme se s COPROXem přestřelovali o opiové pole a varnu a tak nějak si užívali jednoduchého scénáře. Někdy odpoledne, okolo druhé hodiny už z každé frakce zbývalo pár lidí a tak jsme se všichni po dohodě střetli na Hamburger hillu....nebo možná v Refugee camp? Už nevím, ale vím, že já se konce hry nedožil a umřel při statečném postupu na Refugee camp.

Závěrečný nástup už byl jen o vyhlášení nedělních výsledků. Neděli letos drtivě ovládly spojené kartely za kterými skončilo ZFOR a až pak všichni ostatní. Velmi dobře si vedli i Huérfanos, jelikož i v malém počtu zvládli prakticky to, co ostatní frakce.

Chvilku odpoledne jsem strávil odpočinkem a povídáním si s účastníky, fotografy a sponzory akce. Nakonec jsem se zapojil do bourání offzony, protože množství hráčů už odjelo a na místě zůstali jen lidi z BASu a pár srdcařů, kteří nám chtěli za každou cenu pomoct. K večeru se podařilo prakticky všechno uklidit. Zůstaly jen ty prokleté vojenské stany a vesnička. Když všichni odjeli a Honza musel odvézt čtyřkolku, zůstal jsem na místě chvíli sám a vychutnával si klid, později i vcelku chutné MRE, která jsme s Honzou otevřeli. Cítil jsem, jak jsem se znovu přes den osmahl v obličeji a na rukou. Honzovu šlechetnou nabídku na možnost sprchování jsem odmítl, protože už jsem nějak neměl energii ani na to.

Pondělí

Chtěl jsem vám ještě obsáhle napsat, jaké bylo pondělní bourání stanů a vesničky. Ale stačí, když si přečtete odstavec o pátku, jen stavbu stanů vyměníte za jejich bourání. Tentokrát jsme stany bourali jen ve třech. A znovu se spálili, jak jen to šlo, protože pekelná výheň z pátku se opakovala s nezměněnou intenzitou. Když jsem večer konečně dorazil domů, zvládl jsem už jen padnou do postele. V hlavě mi vyvstala jediná otázka. Jak udělat další ročník Zaragui zase o fous lepší...

Za celou organizaci doufám, že stejně jako minulý rok, i letos jste si akci užili. Něco jsme zlepšili, na něčem je ještě pořád potřeba zapracovat, ale už nyní si myslíme, že jsme akci posunuli zase o kousek dál. Ale bez vás, hráčů - účastníků by to prostě nešlo.

Také jsme velmi rádi za fotky a reporty, které nám posíláte na akce@airsoft.cz nebo na FB stránku Operace Zaragua. Tam jsou také všechny fotky, videa a reporty postupně zveřejněny. Určitě se uvidíme zase příští rok, druhý víkend v srpnu (9.-11.8. 2019)!