Akce se konala na počest popraveným vojákům z první světové války, při události tzv. Rumburské vzpoury. Shrňme jen, že šlo o vzpouru českých vojáků v závěru války, jako jejich reakci na nevyhovující životní podmínky, aroganci německy mluvícího velení a všeobecného nedostatku zásob. Vzpoura trvala jen pár dní a velmi rychle byla rozprášena německy mluvícími vojsky. Její iniciátoři a vůdčí osobnosti byli pak 28. května 1918 popraveni právě kousek od Nového Boru. O této vzpouře se pak více dočtete v samostatném článku na této stránce www.luzicke-hory.cz
Tato akce má být prvním ročníkem „branného cvičení“, jako upomínka na tuto událost, po níž bude předán putovní pohár.

V neděli ráno jsme všichni dorazili výjimečně včas na začátek akce. Bylo to především proto, že před samotnou akcí proběhnul na místním hřbitově pietní akt na počest Rumburské vzpoury. Zúčastnil se ho starosta města Nový bor, i představitelé Československé obce legionářské. Po krátkém proslovu následovala minuta ticha a pak přesun na popraviště účastníků vzpoury. Tam bylo samotné zahájení prvního ročníku této vzpomínkové akce, která bude pojata jako branné cvičení. Vyhlášena byla také soutěž o putovní pohár, o jehož udělení pak rozhode hlavní organizátor akce. Když bylo toto všechno za námi, mohli jsme se konečně připravit na samotnou akci.







Scénář samotné akce byl jednoduchý. V herním prostoru se rozmístí jednotky Severo-vietnamské armády a Vietcongu (NVA a VC), vybudují si opevnění a budou vysílat patroly proti Američanům, kteří se budou pokoušet základnu najít a posléze dobít. Tentokrát mělo být vše ve stylu amerických speciálních jednotek na nepřátelském území. Byť byla tentokrát ústroj na vietnamské straně trochu uvolněnější, tak skoro všichni hráči obou stran na této akci používali nízkokapacitní tlačné zásobníky. Musím říci, že rozměr hry to rozhodně změnilo.
Po krátké přípravě se vietnamská strana (15 lidí) odebrala na cestu do hlouby lesa, aby s drobným časovým náskokem zvládla najít místo vhodné k vybudování základny a zahájit hlídkovou činnost. Američané (14 lidí) nás pak ve stanovený čas vyrazili hledat…

Asi po zhruba půlhodině jsme dorazili na místo, kde měla stát naše základna. Malé údolí mezi dvěma svahy, uprostřed kterého byla drobná vyvýšenina. Po jedné straně pak přístup k základně kryla menší bažina, nebo spíše mokřina, v okolí pak bylo množství hustého lesa. Pouze vyvýšenina byla v řidčeji zalesněná, než její okolí. Ihned jsme se vrhli na stavbu opevnění. Čtyři provizorní bunkry ve čtverci a k tomu pátý bunkr, jako opěrný bod bránící útoku z bažiny a blízkého lesa.



Celá příprava nám zabrala necelou hodinu. Dalo by se říci, že naše pozice byli dobře opevněné a zdánlivě nám nemělo hrozit žádné velké nebezpečí. Rozhodli jsme se tedy vyslat první hlídky. Dle našich informací už se měli Američané pohybovat v okolí. Skutečně, zhruba po půlhodině naše hlídky spatřili nepřátele, jak se blíží k nám. Pokusily jsme se je rychle napadnout. Po prvním oťukání jsme ale zjistili, že nebudou tak snadnými cíli. Vzhledem k tomu, že naše prvotní útoky byli spíše akce jednotlivců či dvojic, nebyli jsme pro ně dostatečnou hrozbou a tak naše předsunuté hlídky rychle zlikvidovali koncentrovanou palbou. Proto se nakonec k naší základně přiblížili jen za velmi malých ztrát. Všichni jsme se tedy stáhli do připravených bunkrů a očekávali útok. Věděli jsme, že na základnu nezaútočí z jednoho směru, ale pokusí se nás obejít a útočit minimálně ze dvou stran. Dalších několik minut později se tak skutečně stalo.



Nejprve se ozvala palba na zadní bunkry, poté z boku, ze svahu od lesa. Nepřítel se nás nejprve pokoušel jen zastrašit a přibít k zemi, aby ostatní Američané mohli postupovat volnějším terénem k zadním bunkrům. Naneštěstí, jeden americký kulomet, nebylo to, co by nás rozhodilo. Obránci zadních bunkrů hrdinně opětovali palbu a postup Američanů zastavili. To ovšem útočníky neodradilo a začali se pod palbou přesouvat podél obvodu naší obrany, hledajíc slabší místo. Nakonec našli mrtvý úhel, ze kterého na ně pálilo minimum našich vojáků, a zároveň měli možnost krytí. Bylo zle. Zadní bunkr pod přívalem boční palby padnul. Američané se už dostávali blíže a blíže. Ale naneštěstí, hrdinný protiútok z jednoho bunkru do boku útočících jednotek zachránil situaci na poslední chvíli. Přisunutý kulomet pak pomohl útočníky zahnat zpět do jejich původních pozic. Americký útok se zhroutil. Počty byly víceméně vyrovnané, jen naše ztráty byli o trochu větší. Nicméně na několik drahocenných minut jsme měli čas. Rychle jsme přebili, znovu obsadili pozice a čekali na další útok. Tentokrát se skutečně útočilo se dvou stran. Než jsme si to stihli uvědomit, zadní bunkr byl opět prázdný. Pokusy ho znovu obsadit znamenali jen ztrátu dalších spolubojovníků. Američané kryti hromadnou palbou se tentokrát dostali až k zadnímu bunkru, zatímco u předních bunkrů probíhali vyrovnané přestřelky, bez vážnějších ztrát. Situace se však zhoršila. Útok totiž probíhal příliš rychle. Bleskově jsme se pokusili změnit obsazení u našich bunkrů, ale příliš to nepomohlo. Nakonec se Američané dostali až do našich pozic a nastali bleskové přestřelky na krátké vzdálenosti. Bunkry padali jeden za druhým. Jako poslední padnul pátý bunkr u bažiny. Poslední ch pár Američanů hrdinně pózovalo nad prázdnými pozicemi naší základny.



Na první část akce to nebylo špatné. Boj byl na počátku vyrovnaný, ale naší smůlou bylo to, že jeden z bunkrů byl skoro nepoužitelný. Jeho stavba byla příliš chatrná. Paradoxně nešlo o zadní bunkr, který při obou útocích padnul, ale o bunkr vedle něj, který jediný ho mohl efektivně krýt a bránit nepřátelům v postupu. Rychle jsme se proto vrhli na dodatečné opevnění krizových míst a scénář mohl pokračovat. Američané se opět vrátí zpět na svoji počáteční pozici a tentokrát se bude bojovat v okolí základny a teprve v samotném závěru se udělá další útok na naši základnu. Tentokrát na to půjdeme jinak…

Celé okolí základny opět utichlo. Američané byli pryč a my zpět v našich pozicích. Věděli jsme ale, že na nás čekají tam v lese a budou se chtít zase přiblížit. Rozhodli jsme se jim nedat šanci. Několik skupinek se rozmístilo v blízkosti základny. Chvilku jsme vyčkávali v pozicích, dále před samotnou základnou, ale zvuky blízké střelby dávali tušit, kde je většina Američanů. Rozhodli jsme se jim vyrazit vstříc a tentokrát útočit jako první. Část našich vojáků se rozhodla, maskována vegetací, postupovat nepřátelům vstříc bažinou, jelikož jsme si byli vědomi toho, že se jim do bažiny moc chtít nebude. Zbytek našich sil se rozhodl pro větší čelní útok lesem.



Postup bažinou byl pomalý a tichý. Jen občasné čvachtnutí dávalo tušit, že se bažinou někdo pohybuje. Vegetace byla hustší a hustší. Po několika minutách jsme už slyšeli i vzdálené hlasy Američanů. Byli skutečně blízko. Bažina mohla teoreticky procházet jejich liniemi. Dávali jsme si pozor, až jsme nakonec jednoho z nich uviděli. Pomalu jsme se přibližovali a odhalili jsme asi šestičlennou skupinku. Pak jsme ale udělali špatný krok a zvuk nás prozradil. Jednoho z našich Američané zahlídli a zahájili palbu. Odpovědí jim ovšem byla palba, která je přinutila padnout k zemi. Nevěděli, kde přesně jsme, ale palbou nás pokryly dostatečně. Stříleli jen po zvuku a podle toho, odkud šla palba. Byli jsme až moc dobře maskováni. Snažili jsme si pokrýt boky, doufajíc, že je přinutíme jít do bažiny. Nepodařilo se a tak jsme zůstali uvězněni v bažině pod nepřátelskou palbou. Naše ztráty byli opět vyšší než nepřátelské. Aniž by museli do bažiny, podařilo se jim zlikvidovat celou tuto jednotku. To ovšem dalo čas, aby druhá skupina zahájila větší útok, který donutil Američany k pohybu. Zahájili ústupové boje a rozprchli se do všech stran. Následovalo několik hodin ojedinělých útoků na základnu a blízkých bojůvek. Nedalo se přesně říci, kdo koho nahání a hledá. Při jedné z našich patrol se nám podařilo Američanům několikrát vniknout do zad, ale zároveň nás několikrát minuli jejich vlastní vojáci, kteří o nás nevěděli. Bylo to náročné plížení. Hlídky okolo základny napadali a byly napadány. Nakonec přišlo to, na co všichni čekali. Poslední útok na naši základnu. Tentokrát jsme se rozmístili nejen v bunkrech, ale také mimo základnu. Vyplatilo se. Několik Američanů padlo na počátku útoku, ale bez opevnění byli tyto předsunuté jednotky ve značné nevýhodě. Rychle jsme o několik vojáků přišli, ale velmi to zdrželo nepřátelský útok. I Američané měli ztráty. Zadní bunkr opět padl, ale tentokrát už jsme nedovolili nepříteli dostat se tak blízko. Postup Američanů k naší základně tak nebyl zadarmo. Než se dostali do našich řad, už jim mnoho sil nezbývalo. Nakonec se jim to však přeci jen povedlo. Po rychlém vyčištění zbylých bunkrů naše základna opět padla. Tentokrát to trvalo o trochu déle, ale stalo se. Poslední dva Američané už jen obhlíželi okolní terén, zda někdo ještě nezůstal naživu, ale zbyli jen dva. Budiž nám tedy zadostiučinění, že je vítězství stálo mnoho sil.

A tímto posledním útokem celá akce skončila. Tentokrát to byla krátká akce. Nezdálo se to a ani nám to nepřišlo, ale čas letěl. Každý si opět přišel na své a celý den jsme si užili. Na mrtvolini jsme si opět popovídali co a jak napříště vylepšit, udělali pár fotek a vydali se zpět na cestu ke hřbitovu. Musím říci, že jsme si to neuvědomili, ale teprve při cestě zpět, kdy jsme neustále šli do kopce, jsme pochopili, jak je tento terén obtížný. Po návratu jsme byli vcelku utahaní, ale nadšení. Opět dorazil pan starosta, všem nám poděkoval za účast na této akci a předal putovní pohár. Sice jsme o základnu přišli dokonce dvakrát, ale při obou útocích moc Američanů nepřežilo. Takže vše skončilo nakonec remízou a tak bude pohár do příštího roku v klubovně Aliance Liberec, než ji snad někdo získá příští rok. Dostali jsme také nějakou tu pozornost od města Nový Bor, za kterou moc děkujeme a rozešli se balit. Za neustálého hovoru, loučení a balení jsme se nakonec poskládali do aut a odjeli domů. Takže Vietnamu zdar!

Text and photo by Alfred