28. dubna jsme již kolem šesté ráno dorazili na místo srazu, na Kozích hřbetech v Milovicích. Chvilku trvalo, než se všichni dali dohromady, ale v sedm hodin už byl společný nástup k zahájení akce. Už na nástupu byl velmi příjemný pohled na všechny účastníky. Především na americké straně převažovalo množství dobové výstroje a mnoho z nich působilo velmi věrohodně. Vojáci měli většinou standarní US uniformu, helmu a plnou polní. Samozřejmě mnoho z nich mělo hromadu nepotřebné a přebytečné výstroje, ale pro tuto akci to znamenalo jen plus. Na Vietnamské straně už to sice tak vzorové nebylo, přesto ale nijak nekazili celkovou atmosféru, na rozdíl od akcí, kde jsou obvykle Vietnamci v jeansech, či všelijakých kombinacích maskáčů a civilu. Mnoho Vietnamců volilo komplety vz.85 s bandalírem a tropickými helmami, nebo černé oblečení s různým nosným řemením a pánví na hlavu. Popřípadě mixy ladícího civilu. Prostě dobrá ústroj u obou stran. To je totiž to, co celé atmosféře přidává. Pouze zbraně se neřešili. Poměry stran byli víceméně vyrovnané a tak se očekával tuhý boj. Na každé straně bylo něco přes dvacet lidí. Celá akce měla probíhat ve třech fázích. Patroly kolem základny – společný oběd – dobývání základny. Tato akce měla simulovat boje obyčejných vojáků v plné polní, kteří se plahočili džunglí a byli přepadávání vietnamskými jednotkami. Po krátké předmluvě, shrnutí pravidel jsme se rozdělili.

Američané vyšli východem ze základny do lesa směrem k jihu. Vietnamci se naopak shromáždili ve středu základny, v jejímž okolí se bojovalo, a připravili bojový plán. Američané měli provádět patroly v jedné větší skupině víceméně kroužit okolo základny. Vietnamské síly se rozdělili na dvě části, protože nebylo jasné, jakým směrem budou Američané základnu obcházet. Po obou stranách základny se poschovávali veškeré síly. Zatímco jedna část vietnamských sil rozvinula tenkou linii, v délce zhruba 400m na severozápad od základny, ve snaze zachytit nepřítele a donutit ho bojovat v hustě zalesněném terénu, druhá skupina se naopak na východní straně základny vydala vstříc nepřátelům. Aktivnější část vietnamských sil měla štěstí, jelikož na nepřítele brzo narazila a za zvuků píšťalky se na nepřátele vrhli. Proběhla velmi rychlá přestřelka, při které padla takřka většina útočníků, ale Američané měli dost vysoké ztráty na to, aby se museli vrátit zpět na základnu pro posily. Na severozápadním křídle se mezitím linie vietnamských sil přiblížila k hlavní cestě a znovu rozvinula linii, doufajíc, že tentokrát nepřátelé změní směr postupu a narazí na ně. Bylo nakladeno několik pastí, připraveny kulometné pozice a maskování. Pro jistotu bylo vysláno několik vojáků jako návnada. Naneštěstí Američané se prozíravě vyhýbali zalesněnější části na této straně a tak ze základny opět vyšli směr jih a stočili se na severozápad. Ani lákající vojáci NVA je nepřesvědčili, aby se vrhli do hustší vegetace. Byli ostražitější a postupovali na sever, ke smůle celého pravého křídla vietnamské armády. Na severní části pak Američané opět narazili na další vietnamský oddíl. Tentokrát bez větší námahy zahnali Vietnamce na ústup a jali se je pronásledovat. To už se ovšem pohnula východní část vietnamských sil směrem na sever a Američané tak byli nevědomky lákáni do velmi vyrovnané přestřelky v poměru 1:1. Naneštěstí se Američanům podařilo dohnat ustupující Vietnamce, zlikvidovat je, a aniž by se zdržovali, postupovali tak rychle, že spěchající vietnamské posily překvapili a narazili na ně v řidčím lese. Díky americké převaze i tyto posily rychle podlehly a museli utéct do hlouby lesů, aby se před Američany schovali. Akce trvala už něco přes tři hodiny a velitel amerických sil nařídil návrat na základnu, protože bylo jasné, že Vietnamská armáda se přeskupí a pokusí se oblehnout a dobít Americkou základnu. Volným tempem se Američané dostali k jižnímu vstupu do základny, kde u vstupu započali svůj odpočinek. Díky zprávám spojek a zvědů se o tomto zastavení Američanů dozvěděli velitelé NVA a ihned nařídili bleskový přesun v naději, že se jim podaří překvapit obědvající Američany. Aniž by to Američané tušili, hustou vegetací podél základny se k nim blížili nepřátelé. Až na vzdálenost několika metrů započala palba vietnamských jednotek. Jelikož byli Američané, rozesetí na několika místech, nepodařilo se je zlikvidovat na první úder. Mnoho vojáků zahodilo ešusy, popadlo zbraně a padli za nejbližší překážku, aby mohli opětovat palbu. Jediný opěrný bod, tedy kamenný domek vrátnice, byl velmi rychle ztracen tímto překvapivým útokem a několik vojáků zajato. Situace se náhle prohodili. Američané začali bez výstroje ustupovat směrem na jih po hlavní cestě. Vietnamské síly sice měli ztráty, ale dařilo se jim Američany zatlačovat do lesů pryč od základny. Boj byl urputný a trval skoro hodinu. Nakonec však Vietnamci ustoupili, protože bylo jasné, že Američané jsou rozprášeni a dezorganizováni a oslabené Vietnamské síly budou mít čas na přípravu odpoledního útoku…

Ale to už bylo před polednem a všichni jsme se začali z této bitvy scházet na hlavní americké základně k obědu. Jídlo většině lidí bodlo, protože mnoho z nás nějak opomenulo snídani a každý rohlík, kus salámu či sušenky bodnul. Ti náročnější se vrhli na ohřívání jídel. Hodně se povídalo, polemizovalo, hodnotilo. Dopoledne nebylo pro některé tak akční, jak počítali, ale pravdou je, že každý si to užíval, ať už kvůli dobrému počasí, nebo napínavým přesunům a bojům. Kdo se bál, že bude nouze o akci, věděl, že dobývání bude zajímavější. Základna byl vlastně čtvercový val s domkem uprostřed. Samotný val měl na výšku tak zhruba šest metrů a v rozích střelecká stanoviště. V okolí základny bylo jen málo míst s krytím. Z jedné strany sice byl trochu členitější terén, ale z druhé naopak rovná travnatá plocha s několika málo stromy.

Přeskupené Vietnamské síly se opět rozdělili s cílem napadnout základnu ze západu a severovýchodu. Naneštěstí ještě před samotným útokem byla část vietnamských sil překvapena předsunutou patrolou a tak se útok jedné části o několik minut zpozdil. Západní část vietnamských sil mezitím zaútočila a začala obránce vytlačovat z předsunutých pozic mimo základnu. Vietnamské ztráty byly těžké, ale zvuk píšťalky dodával vojákům odvahu a tak se metr po metru dostávali blíže a blíže. Velitel Amerických sil předpokládal, že tím směrem bude veden plný útok a tak zavelel k protiútoku ze severní části obrany. Náhle byli západní síly Vietnamu pod velkým tlakem a vypadalo to, že budou muset začít ustupovat. To už ale na místo dorazily vietnamské jednotky z východní strany, aby se konečně mohli připojit k útoku. Jaké bylo jejich překvapení, když viděli Američany otočené zády, kterak tlačí na západní síly. Útok přišel bleskově a Američané byli náhle v kleštích. Většinu sil měli mimo základnu a nyní se dostali do křížové palby. Urychleně se začali stahovat, ale bylo příliš pozdě. Většina vojáků padla v boji a jen někteří Američané ustoupili do bezpečí základny, kryti palbou z kulometů M60 a granátometu M79. Nyní začala ta pravá bitva. Vietnamci opět za zvuku píšťalky a pod rudou vlajkou útočili na pozice obránců. Američané se srdnatě bránili. Snažili se o protiútoky, ale východ ze základny hlídal Vietnamský sniper, který zároveň kryl přístup do základny a útoky na něj. O něm ale Američané neměli do poslední chvíle bojů tušení. Američané byli z této situace bezradní. Dařilo se jim sice držet pozice, ale ztráty už byly enormně vysoké. Mnoho vojáků už v poslední fázi bojů nemohlo ani vystrčit hlavu ze svých krytů. Nejtěžší útoky se několikrát podařilo odrazit granátometem M79, ale situace u vstupu do opevnění už byla natolik vážná, že někteří Vietnamští bojovníci se probojovali do vchodu k opevnění a pálili do vnitřku základny. Pár hrdinných Američanů sice odrazilo i tyto útoky, ale ke konci už Američanům docházel dech. Řady útočníků už sice prořídly, ale stále jich bylo více než bojujících Američanů. Bylo jasné, že základna padne. Kolem čtvrté hodiny odpolední už byl osud zpečetěn. Několik útočících vojáků překonalo val, aby posléze odpálili budovu uvnitř opevnění.

Ano, Američané svoji základnu neubránili, ale byla to skvělá bitva. Těžké kulomety svoji funkci skutečně plnily a v několika případech se osvědčili i granátomety. Útoky, za zvuku píšťalky měli atmosféru a i když v konečné fázi útoků někteří hráči odcházeli mimo dosah bojů k autům (poruchy zbraní, munice, únava) tak bylo stále dost vojáků na obou stranách. Především bylo na obou stranách vidět, že se nehodlají vzdát bez boje. Bylo milé, že se na akci nedostalo na žádný spor o přiznávání a celkově vládla dobrá pohoda. Na závěr celého dne se rozhodlo udělat ještě jednu drobnou přestřelku o Vietnamskou vlajku. Ta se umístila na malý kopeček uprostřed lesa. Vietnamci zaujali obranu v linii a Američané útočili. Zprvu to zkusili čelně, ale vietnamská RPK jim nedovolila se moc rozvinout, proto začali linii obcházet. Vietnamci reagovali stáčení linie, která ve finále měla tvar půlkruhu. Bojovalo se asi hodinu. Přestřelka to byla zajímavá, protože zatímco Vietnamci umřeli a šli na mrtvolině, tak Američané si udělali jeden či dva refreshe asi po dvaceti minutách. Tím se vysvětlil jejich vcelku konstantní počet a naopak situace posledních tří Vietnamských obránců, jež neopustily svoji vlajku, dokud nedošli hořkého konce v záplavě nepřátelské střelby. Vlajka byla ztracena a pro výstrahu zlomena. Zde už se občas objevili mírné vášně z hlediska přiznávání, ale šlo spíše o celkovou únavu ve velkých vedrech. Rozhodně to nezabránilo se nakonec sejít, hromadně se vyfotit a popovídat si o tom, jakou další akci mají kluci z Liberce v plánu. Když už bylo vše nafoceno a všichni se rozloučili, mohli jsme se konečně rozejít domů. Stálo to za to brzké vstávání, protože den byl opravdu dlouhý.

Kompletní galerie zde
Malá galerie fotek z této akce:

Alfred