V době, kdy elektrické zbraně byly dost drahé na to, aby je neměl každý hráč airsoftu, nebylo nic neobvyklého, že ze 30 lidí na akci mělo AEG zbraň třeba jen deset. Byla to doba, kdy manuální zbraně ještě byly plně konkurence schopné elektrikám. Ty časy jsou pryč, doba se změnila. Nechci tu ale soudit, zda dříve bylo lépe nebo hůře. Co si ovšem rozhodně pamatuji, že s manuálními zbraněmi byla stejná legrace, jako dnes s elektrikami. A když se pak občas ozval nějaký ten hlas, že by stálo za to zorganizovat nějakou manuální akci, vrtalo nám hlavou, jestli vůbec stojí za to se s takovou akcí organizovat. Po minulé sobotě mohu říci, že to za tu snahu stálo.

Manuální akci Gangy Zaragui jsme ohlásili zhruba dva měsíce před jejím konáním. Podařilo se nám získat na jeden den prostory airsoftového hřiště Bullet Farm Klecany. Hřiště složené především z budov a mnoha překážek mezi nimi, se jevilo jako ideální na manuální střílení. V praxi šlo o CQB.

Téma celé akce se neslo ve znamení války gangů a proto mohl být dresscode vcelku volný. Osobně jsem preferoval vzhled spíše civilnější a byl jsem mile překvapen, že jen málo hráčů dorazilo v kompletních maskáčích, přestože nešlo o nějakou povinnost. Také mě potěšila přítomnost hned dvou fotografů, přičemž jeden z nich fotil hlavně střety v budovách, druhý mimo ně.

Akce se konala v sobotu 4.11. a počasí slibovalo slušné teploty okolo 14 stupňů. Nemělo pršet, mělo být polojasno. Nakonec se z toho vyklubal nejhezčí den v týdnu, co se počasí týče.

Jako organizátoři jsme dorazili už před osmou hodinou, abychom stihli vše připravit. Kolem deváté už přijížděli hráči, kteří se mohli na akci v klidu připravit v místní klubovně. V té byla možnost hezkého posezení, ale také výhodného nákupu nějakých kuliček a manuálních zbraní od Bohemia Air Soft. Každý účastník si po registraci mohl vybrat i pár airsoftových plakátů ICS na památku a zakoupit nášivku Operace Zaragua nebo nášivku BAS.

V deset hodin jsme mohli konstatovat, že se na akci sešlo hezkých 36 účastníků, kteří se po krátkém uvítání rozdělili za pomocí pásek na dva týmy. Jeden tým byl pod vedením mým (Alfred), druhý pod vedením Honzy Šulce. A aby se nikdo nemohl hádat o výraznosti své pásky, zvolili jsme netradičně žlutou a červenou barvu. Strany se navíc rozdělili v rámci možností i podle odění, aby ti více civilnější byli na jedné a v maskáčích na druhé. Výzbroj tvořili převážně brokovnice střílející tři rány a dlouhé manuály W58. Nechybělo ovšem několik klasických pistolí, dlouhých manuálů a dokonce i jedna Dboy Kar98 na patrony. Velmi mě potěšilo, že na hřišti se objevila jediná odstřelovací puška. Celá akce tak slibovala pěknou kontaktní přestřelku. A vůbec jsem se nemýlil.

Celá akce se měla sestávat z několika krátkých, na sebe navázaných scénářů, které zaručovali vysokou intenzitu boje. Úvodní řadová přestřelka v napoleonském stylu proto rozhodla o tom, kdo bude útočník a kdo obránce.

První hrou byli rukojmí. Žlutí obránci se opevnili v přízemí třech budov, mající jako rukojmí pět členů červených. Ti je museli zachránit. Pravidlem byl jednak omezený počet životů hráčů obou stran a fakt, že obránci se směli zdržovat jen v přízemí svých budov a nemohli se přesouvat. Bylo jasné, že každá budova bude čelit velké přesile útočníků. Bohužel, ani s veškerým úsilím se červeným nepodařilo rukojmí vysvobodit a do třetí budovy se červení ani neprobojovali. Sláva žlutým obráncům, že dokázali odolávat přesile.

Následoval boj o bombu, kdy už bylo dovoleno bojovat i v patrech. Doprostřed herního pole se položila bomba, kterou bylo nutné ukořistit a dopravit do nepřátelské základny, označené vlajkou. Pro oživení stačilo po zásahu dojít na vlastní mrtvoliště a hráč se mohl vrátit do hry. To zaručovalo, že nikdo se nebál jít do boje naplno a velmi rychle nám všem přestali stačit zásobníky. Bomba během hry několikrát změnila majitele v mnoha chvílích už byla velmi blízko nepřátelské základně, aby se na poslední chvíli zabránilo jejímu donesení. Nakonec tuto hru vyhráli červení, ale vítězství bylo skutečně velmi těsné.

Následovala opět trochu více statická fáze hry, kdy se červený tým musel opevnit ve čtyřech budovách, vždy v prvním patře, a vydržet po stanovený limit. Obránci měli jen dva životy, zatímco žlutí útočníci jich měli neomezeně. Bylo velmi zajímavé sledovat souhru dlouhých manuálů (především W58 a W4), které ostřelovali okna obránců a hráčů s brokovnicemi, kteří dobývali schodiště a chodby. Ač se to nezdá, přes veškeré ztráty se nakonec hromadnými útoky podařilo dobýt všechny budovy a žlutí jasně vyhráli. Bylo to skutečně zábavné. Následovala samozřejmě výměna stran a role se obrátili. Červený tým měl ve svém družstvu převahu brokovnic a tak se se žlutými moc venku nepřestřeloval, neb tím dostával zbytečné ztráty. Budova po budově padala. Přes veškeré ztráty se však podařilo budovy dobýt i když naše útoky na schody nevypadali tak efektně jako útoky žlutých. Zatímco červení postupovali opatrně a postupně stříleli jednoho obránce po druhém, žlutí naopak volili metodu masivní palebné převahy, křiku a hromadného útoku. Obě verze slavili úspěch. Žlutí měli větší ztráty, ale dobíjeli schodiště rychleji než my, naopak naše ztráty byli nižší. Výsledek byl nakonec nerozhodný, protože úkol v limitu splnili obě strany.

Přišel čas oběda. Mohli jsme rozebrat probíhající akci. Všichni byli velmi spokojení. Nebyl snad nikdo, kdo by nevystřílel desítky kuliček a nezabil několik lidí. Skutečně, po dlouhé době si člověk pořádně zastřílel a i přes pár bolestivých zásahů si při střetech na blízko připadal více v pohodě. Pojedli jsme něco z místní kuchyně, která nabízela polévku, vepřové maso a různé pití a mohli jsme jít znovu do boje. Hráči se sice kapku rozseděli za tu půl hodinku, ale další hra je pořádně rozhýbala.

Tentokrát bylo cílem přepravit dvě bedny zlatých cihel z jedné části areálu do druhé a to přímo po hlavní cestě. Úkol to nebyl jednoduchý, přestože byl vstup do prvních pater opět zakázán. Na hru byl totiž limit 20 minut, který se nakonec nepodařilo zcela přesně pohlídat neb naše signalizační trhavina se vždy nějakou náhodou vypnula nebo rozbila.

První tlačili červení. Žlutí využívali převahu přesných zbraní s dostřelem a i když červení několikrát vozík protlačili vpřed, byli vždy po chvilce zatlačeni zpátky. Několikrát došlo k mírné převaze, ale otevřený prostor nám nevyhovoval tolik jako budovy. Nakonec jsme se dostali za půlku. Následovala výměna stran.

Žlutí se rozhodli tlačit velmi agresivně. Naše počáteční řady velmi prořídly a jen díky několika přeživším střelcům se podařilo počáteční nápor vydržet. Do karet nám hrála i skutečnost, že vozík s rozbitými kolečky, madlem a naložený asi 60 kily zlatých cihel nebylo vůbec snadné tlačit. Ale když se rozjel tak ho bylo těžké zastavit. V tomto ohledu se snad vyskytli jediné výraznější rozmíšky okolo střelby na hráče, co vozík tlačili. Ale hráči rychle vše pochopili a tak obvykle zasažený hráč vozík vždy odtáhl zpět o pár metrů do míst, kde dostal zásah. I tady patří dík těm, co měli pochopení pro fair play. Přestože se žlutým podařilo vozík převrhnout a cihly vysypat, tuším, že snad dokonce dvakrát, nakonec ho přeci jen dotlačili dál než červení. Finálový útok byl neskutečnou řeží, kterou si však každý užil. Vítězství bylo opět zasloužené. To už se však akce chýlila ke konci a zbýval poslední scénář.

Hráči však projevili zájem, aby se úvodní hra s rukojmími zahrála ještě jednou, ale s obrácenými rolemi. No, nebudu to prodlužovat. Červení se bránili statečně, s masivním obchvatem přes celou herní plochu však nepočítali. Takže není překvapením, že jsme padli vcelku rychle..ale když jsme pak koukali na časy, tak to vycházelo velmi podobně jako když jsme se na začátku dne bránili.

Následoval poslední scénář. K překvapení všech hráčů jsem nakázal pásky sundat. Pro většinu hráčů bylo nečekané, že nebudou nijak rozlišeni, ale scénář, který jsme jim vysvětlili to rychle odůvodnil. Hra začínala bojem všichni proti všem po celém areálu. Kouzlo a největší zábava byla v tom, že zasažený zůstává sedět na místě a čeká až ho někdo oživí. Po oživení se stává členem týmu toho, kdo ho oživil. Je vám jasné, že popsat následnou chaotickou přestřelku, kde stříleli všichni na všechny a zároveň se snažili každého zoufale oživit, nemá smysl. Momenty, kdy na sebe útočily dva davy, jinak se to popsat nedá, se střídaly s chvílemi, kdy na zemi klečela hromada mrtvol a jednotliví střelci se je snažili oživit. Přestože po chvíli už střílel každý na každého, tak musím říci, že už dlouho jsem během hry neslyšel tolik smíchu, veselých provokací a hlášek jako tady. Po dlouhé době jsem měl pocit, že ti lidé co si přišli zastřílet si nepřišli cokoliv dokazovat, na cokoliv hrát, ale prostě se přijeli bavit. Když byla hra v nejlepším, rozhodli jsme se jako organizátoři nečekat až do konce a hru ukončit. Máme ale nějaký ten nápad jak konkrétně tento scénář vylepšit, aby byl trochu přehlednější. Byl to dobrý boj, po kterém jsme na posledním nástupu všem hráčům poděkovali za účast a chtěli celou akci ukončit...

...ovšem účastnici byli jiného názoru. Hráči ještě nechtěli skončit, protože si chtěli zopakovat napoleonskou přestřelku z úvodu dne. Takže jsme se rozhodli udělat povinnou společnou fotografii všech hráčů a pak následovala tři kola velmi vtipné přestřelky, při které vyhráli poměrem 2:1 žlutí. Ne že by bylo důležité kdo vyhrál nebo prohrál...

A to bylo vlastně vše. Hráčům jsme znovu poděkovali, odebrali se do klubovny, kde se všichni sbalili, pobrali ještě pár našich plakátů a nášivek a odjeli domů. No a my jsme mohli jen spokojeně konstatovat, že tolik vysmátých a veselých lidí odjíždějících z airsoftu jsme už roky neviděli. Velmi musíme taky poděkovat obětavým fotografům Martinovi a Pavle, kteří se nebáli stát i uprostřed přímých přestřelek, aby získali co nejhezčí fotky.

I proto jsme rozhodnuti, že až na jaře najdeme další termín, tak manuální akci zopakujeme. Ještě nevíme kde, ale něco vymyslíme a budeme se na vás těšit při další dávce mých záludných scénářů.

Děkujeme všem účastníkům za přízeň a těšíme se na vás příště při dalších akcích pořádaných v rámci Operace Zaragua.

Fotky naleznete v galeriích na FB stránce Operace Zaragua