Když pročítám mé články z minulých ročníků, zaráží mě, jak jsou dlouhé a nic moc vypovídající. Vždyť to přeci nikdo nemohl číst až do konce. Půlstránkový popis jedné přestělky kdesi v lese nemohl zaujmout nikoho, snad krom lidí co měli to štěstí (nebo smůlu) a byli u toho. Letos to udělám trochu jinak. Nebudu zde psát o našich epických taženích, které chvílemi vypadali jak pochodové cvičení na základní škole. Ano, párkrát jsem se přistihl u toho, že se moje role velitele nenápadně mění na roli učitele, který jen napomíná svoje holomky že mají jít přímo po cestě a neloudat. Nebudu zde popisovat ani naše vítězné okamžiky, seč jich jako každý rok nebylo málo. Pro ty co by přece jen chtěli studovat naši pragmatickou válečnou taktiku odkazuji proto na loňský článek, kde se hned několikrát dočtete, jak že to vlastně děláme, že pořád vyhráváme. Vynechám i chronologický popis postupu akce. Každému je přeci jasné, že v pátek se staví stany, v sobotu ráno se střílí, večer se lije a neděle je už jen taková afterpárty pro otrlé válečníky. Zkusím se raději trochu rozepsat o tom, proč jsem se na tuto akci tak dlouho těšil, proč jsem si ji jako každý rok náramně užil, a proč na ni pojedu i příští rok.

Je to už pár let co jsem poprvé slyšel o akci, která byla svázaná s webovým serverem asportál. Tehdy jsem si říkal, že by bylo fajn se jednou na takovou akci podívat. Moc jsem nevěřil tomu, že by se to stalo. Přeci jen jsem kluk z vesnice pořádně vzdálené veškerému airsoftovému dění v České republice. Podle toho taky vypadala výzbroj a taktika nejen mě, ale i mých příležitostných spoluhráčů. Zkuste si představit akci typu Berget a porovnat ji s pláckobitkou s pistolemi od Vietnamců. Asi takhle to u nás tehdy vypadalo. Léta běželi, na naší taktice, výstroji a výzbroji se nic moc neměnilo a já se shodou náhod namanul k plánování první Zaragui. Nedokážu popsat jak mi zatrnulo, když jsem byl určen za jednoho z velitelů herní strany. Asi jsem tehdy působil na Honzu Šulce jako opravdový airsofťák se zkušenostmi na rozdávání. Absolutně jsem netušil co mě čeká, ale od prvního okamžiku jsem věděl, co budu potřebovat. Byla to ta tlupa vesnických pobudů, co jsem s něma běhával o sobotách po lesích. Těžko popsat náš airsoftový tým. Urostlí chlapi s dokonalou ústrojovou kázní, vyladěnými kvéry, perfektní znalostmi radiové komunikace a disciplínou profesionálního vojáka. Mohl bych pokračovat dál, nicméně, my jsme byli úplný opak. No a to byl tým a jeho velitel, který měl stavět základy budoucí frakce Coprox. Abych to shrnul – styděl jsem se dřív, než nějaká akce začala. Dlouho jsem musel kluky přesvědčovat aby se mnou někam jeli. To, že měla být akce „bezalkoholická“ jsem musel přísně zatajit.

Po všech peripetiích jsme ale vyrazili. Na první Zaragui se stalo přesně to, čeho jsem se obával. Velel jsem většímu počtu hráčů než jsem za svoji dosavadní softovou karieru viděl. V našich řadách byli týmy typu SAOS a Big Small Boys, které byly o světelné roky dál než my. Ačkoli navenek jsem se snažil působit sebejistě, tušil jsem naši drtivou porážku. Po úvodním nástupu jsem vnitřně rezignoval na nějaké taktické velení vyčtené z knížek a okoukané z filmů. ALE, byl jsem přeci na té mojí vysněné akci a já si jí chtěl řádně užít. Řekl jsem si: „Prostě to budeme hrát jak u nás – hodně běhat a ještě víc střílet.“ Začal jsem rozdávat „rozkazy“ typu: „Bylo by potřeba...“ Nehrál jsem si na nějakého všeznalého despotu a na nikoho jsem žádným způsobem nenaléhal. Šlo mi jen o to, aby si naše frakce celou akci užila. A ejhle, co se přihodilo? Všichni to kupodivu přijali. Celá jednotka Coprox se za pár chvil naladila na stejnou herní vlnu, nikdo si nehrál na borce co se k jiným otáčí zády, vládla pohodová atmosféra. Výsledek hry nebyl důležitý. Odpoledne, po ukončení prvního dne, jsem byl spokojený. A to mi stačilo. Celkem legračně potom vypadalo to, že jsme s velkým rozdílem hru vyhráli. To nás ještě více utvrdilo v tom, že nastolený „herní systém“ musí pokračovat i nadále. Neděli první Zaragui jsme si užívali ještě více a i přes to jsme vyhráli. Když jsme se tehdy po akci rozjížděli k domovům, bylo nám všem jasné, že se musíme v tomto duchu sejít i další rok.

Druhá Zaragua vypadala, že celá proprší. I přesto se už v pátek sešly všechny páteřní týmy frakce Coprox (nebudu zde jmenovat, moc dobře víte, koho myslím). Vloni jsem už nebyl před akcí tolik nervózní. Věděl jsem, že můj „vydlácký“ způsob velení nebude překážkou pro úspěšnou akci. Hlavně jsem si byl moc dobře vědom toho, kdo bude stát po mém boku. Jak to dopadlo? Nepršelo, všichni jsme si hru užili, večery jsme strávili v našem generální štábu vedle výčepu a hru jsme vyhráli. Bylo to ještě lepší než první rok.

Konečně se dostáváme k letošní akci. Značná část Coproxu se na akci těšila tolik, že si v úvodu prázdnin dala menší trénink u nás v lese. Ano v tom lese kdesi daleko, co jsem výše tak srdnatě popisoval. Například kluci ze SAOS měli takovou odvahu, že jeli přes půl republiky s vědomím, že můžou dorazit na nějakou no name akci, kde potkají maximálně pár dětí v teplákách s manuálkami z tržnice. Teď trochu přeháním, každopádně všechna čest. Letošní Zaragua si zachovala všechny podstatné rysy, díky kterým nás tolik baví. Úvodní pistolová řežba, neustálý pohyb, hodně akce a střílení. Přidala i něco navíc: Rozšíření herního prostoru, přesuny v autech, minomet, speciální úkoly atd. Za nejpodstatnější změnu kterou jsem zaznamenal, považuji přípravnou fázi akce. Alfréd si zaslouží velkou pochvalu za vše, co letos pro propagaci akce udělal. Den co den jsem se těšil na nějakou novou fotku nebo článek fiktivních zaraguiských novin. Další zásadní změna se ukázala až po příjezdu na akci. Byla to nově umístěná offzona s novým tábořištěm. Tady už musím být trochu kritický. Vím, že za to organizace akce nemůže (původní prostory nebylo možné využít), ale špatně organizované parkoviště, zmatené a nepřipravené občerstvení, takřka neposekané a malé tábořiště – to vše v kombinaci s pekelným vedrem způsobilo to, že jsem nejednou slyšel návrh odjet ihned domů. Jen těžko jsem hledal argumenty, které by situaci zklidnily. Ještě že se nás hned po příjezdu ujali místní hráči, kteří nás nasměřovali k místnímu splavu, kde jsme si mohli zchladit hlavu.

Postupem času slunce přestalo tolik pálit a my si mohli začít užívat airsoftové akce se vším všudy. Díky Alfredově agitační aktivitě přijelo na akci přes dvě stě hráčů. Všichni se těšili na to, že díky rekordnímu počtu zúčastněných to letos bude ještě větší řežba než první rok. Dodnes nevím čím to bylo, ale subjektivně se mi zdálo, že bojových střetů oproti loňsku ještě více ubylo. Hlavní, bodované úkoly se nezměnily. Takže čím více prodaných surovin, tím lépe pro účet herní strany. Jako správná těžařská společnost jsme se zaměřili na zisk diamantů. Bohužel doly byly letos mimo hlavní zájem strany LOF a El Mosto. Poměrně často se nám tedy stávalo to, že jsme u diamatů půl hodiny znuděně posedávali bez náznaku jediné akce. Krabici s diamaty jsme potom poslali na offzonu, kde ji velení akce odkoupilo. A to je druhá a poslední věc, která se mi na letošní Zaragui nelíbila. Odkup surovin na místě, kde se shromažďovali hráči všech stran (neboť offzona byla zároveň všeobecné „mrtvoliště“). Po odchodu do hry totiž část hráčů odešla jen pár metrů od místa odkupu surovin. Tam počkala na jednotky nesoucí krabice nebo pytle koky. Spoustu našich hráčů tato situace velmi iritovala, pokud mám být slušný.

Ještě v sobotu kolem dvanácté hodiny si značná část naší frakce ještě nevystřelila. Přehodnotili jsem tedy taktiku a vyrazili jsme si zastřílet. A jak všichni víme, není lepšího místa na střílení než varna kokainu. Ukořistili jsme tedy dva pytle koky a šlo se na věc. Chvilku nám to sice trvalo, ale varna byla naše. Nepřátelská armáda ustupovala tak rychle, že nám tam nechala i svoji bojovou zástavu. Díky hodině vaření a jedné provokativně vztyčené vlajce nepřítele jsme si konečně trochu zabojovali a vydělali tolik, že nám body stačili až do konce prvního dne. Stáhli jsme se, zformovali naše řady a vyrazili na poslední sobotní tažení. Za úkol jsem si stanovili dobít základny LOF a El Mosto. Když jsem vyhlásil odměnu na Alfredovu vlajku, naši kluci byli k neudržení. Přeci jen studené pivo pro toho, kdo mi ji donese bylo lepší odměnou než virtuální peněžní obnos. Vlajku jsem měl za pár minut u sebe. První část plánu za námi a my jsme vyrazili přímo na El Mosto. Dosavadní snadný průběh hry a veselá nálada nás ovšem zaslepila tolik, že jsme si to k nepřátelské základně mašírovali přímo po cestě. Nemile (ovšem neméně vtipně) nás překvapil běžící projektil vypálený naším směrem z minometu El Mosto. Ještě nikdy jsem neviděl tolik mrtvých a zároveň vysmátých hráčů po „výbuchu“ miny. Bohužel minometná palba nás natolik ohromila, že jsme si nevšimli kompletní armády El Mosto, která se k nám přiblížila. Dostali jsme to, co jsme si zasloužili. Místo útoku na základu si to celý Coprox šinul na mrtvoliště (krom mě a ukořistěné vlajky LOF, kterou jsem propašoval na offzonu, kde jsem ji prodal). Většina z nás už se do bojů nezapojila.

Blížil se konec hry a někteří se celý den nezastavili. Já se chtěl ale ještě projet autem a z vrchního velení mi bylo řečeno, že se chystá poslední bitva dne na Hamburger Hill. Co bych to byl za velitele, kdybych se tam nepodíval a na konec hry tam hrdinně nezahynul. Když jsem s pár bojeschopnými hráči dorazil na místo poslední bitvy, kopec byl pod držením Armády. Započala krásná přestřelka mezi Coprox, kteří postupovali od cesty a Armádou zakopanou v zákopech na kopci. Vše bylo perfektní do okamžiku, než mě a pár přeživších spoluhráčů nevykropili z cesty kluci z El Mosto, kteří byli namíchaní v davu „mrtvých“, kteří už hru ukončili a po zmiňované cestě se vraceli na offzonu. To, že byla na mou hlavu vypsaná odměna rovný milion herních bodů jsem se dozvěděl až po „krátké“ dávce z M60. Nicméně to beru, ostatní týmy si taky potřebují nějak vydělat. Když jsem to oznámil naší jednotce, rozhodli se, že mě příští rok zakopou a zaházejí větvemi. Tímto v podstatě skončil první herní den. V sobotu se ještě uspořádala menší noční akce, které jsem se ostudně nezúčastnil. Tímto se omlouvám všem, kterým jsem to slíbil. Měl jsem ale na starost i další podstatnou věc, která pro zaraguiské večery neodmyslitelně patří. Totiž večerní rozbory všech herních situací, které nás za den potkali. Tato aktivita lokalizovaná co nejblíže výčepu je pro stranu Coprox typická. Vše se většinou probírá tolik pečlivě, že tento „debriefing“ končívá až nad ránem. Jako velitel strany jsem si plně vědom toho, že toto počínání by mohlo vést k pošpinění dobrého jména naší frakce, ale pro mě je podstatné to, že jakmile padne nedělní osmá hodina, tak naprostá většina našich lidí je nastoupená k výkonu své povinnosti. Toho si na mých souputnících nesmírně vážím. Ne každá herní strana cítí povinnost makat na výsledku bitvy od pátečního večera do nedělního odpoledne.

Neděle se mi letos velmi líbila. Poměrně vlažný začátek vystřídal akční průběh. Konečně jsme si pořádně zabojovali. Už to nebylo žádné čekání na bednu. Prostě se běhalo a střílelo. Vlídnější počasí nám umožnilo vyždímat z našich těl a zbraní vše, co tam ještě zbylo. Hra končila trochu dříve než bylo původně v plánu. Nikomu to ale nevadilo. Za těch pár hodin se toho událo opravdu hodně a jsem si jistý, že si každý zabojoval dle svého přání do sytosti. Po ukončení bojů jsme se všichni zničeně, ale spokojeně vraceli na základnu. Už bylo jedno za jakou jste hráli stranu. Každý měl takový ten spokojený výraz ve tváři. Všichni byli najednou kamarádi a se všemi se dalo dlouho povídat. A to je věc, která se mi na Operaci Zaragua líbí nejvíc. Za ty tři roky si tato akce vytvořila svoje nepsaná pravidla. Od okamžiku postavení prvního stanu do odjezdu posledního auta vládne všude přátelská atmosféra. Nic není neřešitelný problém a všichni si pomohou. Myslím, že je to tím, že hráči, kterým se tento styl akce nelíbí, už jednoduše nepřijeli. Ti, co si tohoto cení, se stále vracejí. Už mám něco odstříleno a mám vybavení za x tisíc (lepší to nepočítat), ale nikdy jsem si nehrál na někoho, kdo „sežral“ rozum světa. Ba naopak, pokaždé jsem rád, když na akci přijde někdo nový a já mu můžu svým málem nějak poradit a ukázat mu co a jak. Modelky a „rambiče“ v airsoftu z duše nenávidím. Jsou to lidi, které airsoft nebaví. Takové lidi baví jenom jejich ego a aura drahé výstroje. Takoví hráči na Zaraguu nejezdí, nikoho tam totiž nezajímají, a proto je to nemůže bavit. Osobně jsem zde za těch pár let poznal mnoho zajímavých lidí a s naprostou většinou z nich se rád rok co rok vídávám. Více než osobní záležitostí jsou pak hráči Coproxu. Beru to jako velké štěstí, že jsme se před těmi třemi lety sešli. To, že se každoročně scházíme na stejné straně barikády, už o štěstí není. Spojuje nás to, co mám na airsoftu rád – akce, ale zároveň pohodová atmosféra, týmová spolupráce a legrace.

Tak a tady jsem u posledního bodu, co jsem slíbil popsat. Totiž, proč se těším na příští rok. Nejde o vítězství, maximální počet „killů“ ani přechytračení soupeře. Atmosféra akce a hlavně lidi, se kterými se tam po roce opět potkám – to je ten důvod, proč tam pojedu i přes půl republiky. Výtky, které jsem uvedl na začátku článku nejsou nic proti tomu, co mi tato akce dává. Airsoft je o lidech, se kterými se rádi potkáváte. Scénář, zbraně, výstroj, technika atd. to už jsou jen prostředky, jak si s těmito lidmi užít spoustu zábavy. Pokud někdo na soft kouká jen jako na možnost simulovat boj, o hodně přichází. Ti ať zkusí příští rok zajet na Zaraguu, třeba změní názor.

Krbec

hrdý vůdce strany Coprox