Na nástupce slavného AK74 se čekalo mnoho let. Teprve až v nedávné době se konečně podařilo vyvinout dva nové modely AK-12 a AK-15, které odpovídají nejen požadavkům současných ruských ozbrojených sil, ale zároveň zachovávají spolehlivost a přednosti, tak typické pro rodinu zbraní řady AK. Slavný Kalašnikov se tak plně přizpůsobil modernímu bojišti, kde bude moci nadále sloužit několik dalších let. NBohužel, cesta k nové verzi zbraně byla velmi trnitá. Pokud si totiž někdo z vás pamatuje ranou verzi modelu AK-12, tak ta současná se mu zdaleka nepodobá. Aktuálně vyráběná finální verze AK-12 má s první prototypem společných méně než 10% dílů, ale naopak polovinu dílů shodnou s AK74M. Chtěl jsem vám ve stručnosti popsat příběh zrození AK-12, ale cesta k AK-12 byla tak divoká, že stručně to prostě nešlo a po sepsání dvou stran jsem to vzdal. Takže vás pro tentokrát odkáži na zdroje uvedené níže a popis vývoje ostré AK-12 skutečně jen zobecním.

https://nationalinterest.org/blog/buzz/strange-story-ak-12-rifle-32852 https://www.militarybox.cz/news/soucasne-pusky-znacky-kalasnikov/ https://en.kalashnikov.media/article/weapons/ak-12-ot-porazheniya-k-pobede https://en.wikipedia.org/wiki/AK-12

V roce 2009 oznámil výrobce Izmaš, že ukončí výrobu legendární útočné pušky AK47 a všechny její navazující klony (tj. i AK74M). V praxi se tak už měli vyrábět jen AK řady 100. Přesto tehdy výrobce naznačil, že bude brzo vyrábět novou moderní útočnou pušku, pravděpodobně určenou pro modernizaci ruské armády v rámci programu Ratnik.
Tou novou zbraní bylo AK-200, které bylo uvedeno v roce 2010 a jež mělo vyústit v novou pušku AK-12, určenou pro program Ratnik. Navržené modely AK107 a AK 109 totiž zcela v továrních zkouškách propadli a pro případnou účast v programu se ukázali jako nevyhovující.

Zatímco AK-200 ještě působilo jako AK, které známe, AK-12 už bylo kompletně přepracovanou zbraní, navrženou od nuly. S předchozími AK měl společného jen málo a to nejen zvenčí, ale i z vnitřku. Oficiálně se AK-12 představilo v lednu 2012 jako prototyp budoucí moderní zbraně ruských ozbrojených sil a v tom roce absolvoval i první tovární testy...

...které nedopadly vůbec dobře. Aby toho nebylo málo, ruské ministerstvo obrany oznámilo, že v dohledné době neplánuje nákup AK-12, protože má plné sklady AK74M. Přesto práce na AK-12 nepolevili a v roce 2014 bylo AK-12 společně s AK103-3 postaveno do zkoušek v rámci programu Ratnik, proti konkurenčním zbraním Děktarjova závodu, puškám A545 a A762 , aby...

...znovu selhalo na celé čáře. Ani jedna z pušek továrny Ižmaš nesplnila nároky kladené zkouškami. Byl to velký šok, když armáda doporučila nákup pušky od konkurence. Bylo potřeba něco dělat a to hned. Ještě v roce 2014, krátce po tom, co se Izmaš spojil s Iževským mechanickým závodem (vznikl koncern Kalašnikov), bylo rozhodnuto nevzdat projekt nové útočné pušky. Změnil se šéfkonstruktér a celý dosavadní koncept AK-12 s balančním systémem se zahodil a začalo se znovu, avšak nikoliv od nuly. Vznikl projekt AK-400, který se vracel k původní osvědčené konstrukci kalašnikov, aby zachoval hlavní přednosti AK, tedy jednoduchost a spolehlivost. Stavělo se na bázi AK103-3. Koncern Kalašnikov věděl, že bez ohledu na vojenské zkoušky musí vytvořit plnohodnotnou novou fungující zbraň, aby měl s čím oslovit trhy a zachovat si reputaci výrobce spolehlivých zbraní.

AK-400 konečně opět evokovalo AK, jak ho známe, doplněné o montážní lišty, upravené ovládací prvky, dávku o dvou ranách a především plovoucí hlaveň, která zlepšila přesnost zbraně. AK-400 mělo také 54% shodných dílů s AK74M. Celá modernizace a úprava AK-400 byla ukončena v roce 2015 a ihned byla znovu přihlášena k vojenským zkouškám, ovšem velmi překvapivě znovu pod označením AK-12 v ráži 5,45 a taktéž v ráži 7,62 jako AK-15. Výsledky zkoušek byly výrazně pozitivnější, než u prvního prototypu AK-12.
Začátek roku 2016 slavil koncern Kalašnikov zprávou, že AK-12 i AK-15 splnili všechny testy a požadavky. Ve srovnání s AK74M, nabízelo nové AK-12 o 0,5 kg nižší hmotnost, lepší přesnost a možnost osazení veškerými dostupnými doplňky a příslušenství, jež trh nabízel a armáda požadovala. Nyní byly obě zbraně připraveny poměřit se v testech i proti konkurenčním A454 a A762 z Děktarjova závodu.

V roce 2017 si na testování vzaly výše zmíněné zbraně jednotky pozemní armády, výsadkářů, námořnictva a též speciální síly. AK-12 vyhrálo u všech na celé čáře. Ministerstvo obrany proto doporučilo AK-12 a AK-15 jako náhradu starších zbraní napříč všemi složkami armády a ministerstva vnitra, zatímco A454 a A762 byly doporučeny pouze pro speciální jednotky. Svůj podíl měla i velmi přízniváí cena AK-12. Posléze bylo schváleno i jejich přijetí do výzbroje. Od roku 2018 jsou jimi postupně vyzbrojovány některé ruské jednotky a od roku 2019 najeli nové zbraně pro armádu na hromadnou výrobu, přičemž se koncern chlubí, že může vyrobit až milion pušek ročně.
Ještě ke zbraním s  balančním mechanismem. Jednalo se o zbraně složitější než běžné útočné pušky, vcelku drahé a možná i nevhodné pro běžné vojáky. Přesto si několik z nich našlo cestu do ruských ozbrojených složek, byť ve velmi omezené míře.

Budeme-li se bavit o prvním AK-12, jež se objevilo v airsoftu, tak se tak stalo už v roce 2016. Na svědomí ho měla čínská značka Well, pod označením D12. Nemám v plánu ho bůhví jak obdivovat, protože šlo o téměř celoplastovou pušku se zanedbatelným výkonem a cenou pod 70 USD. Navíc opomíjela některé detaily, které odlišuji AK-12 od běžných AK.

Další, už mnohem zajímavější verze, byla představena ruskou firmou NPO, která dělá jedny z nejhezčích replik ruských zbraní na světě a které jsou opravdu k nerozeznání od ostrých předloh. NPO už nabídlo plnohodnotnou pušku vyrobenou z oceli a kvalitních polymerů. Bohužel, cena byla přes 800 USD a série byla početně velmi omezená. Obě zmíněné firmy ovšem nabídli verzi prvního prototypu AK-12 z roku 2014, které bylo charakteristické novým přepínačem režimu střelby a vyšším, hranatým krytem pouzdra závěru. Pokud jste četli úvod, pak víte, že tato verze AK-12 se nakonec ukázala jako slepá cesta.

V roce 2019 proto na scénu přichází Taiwanská značka LCT, která na trh uvádí aktuálně vyráběný a zaváděný model AK-12, který jakoby z oka vypadl reálné předloze. Měl jsem to štěstí a první verzi této airsoftové zbraně jsme viděl už v roce 2018 při návštěvě LCT na Taiwanu, tedy dlouho před prvním oficiálním uvedením. LCT uvedlo na trh obě verze v roce 2019 a to jak repliku AK-12, tak AK-15, pod označením LCK12 a LCK15. Osobně jsem byl zvědav na LCK12, kterou dnes chci recenzovat a musím říci, že zklamán nejsem.

Jako všechny zbraně od LCT, dorazí LCK12 v barevné kartonové krabici, uložené v pěnovém výlisku, takže se není nutné bát o jeho přežití během přepravy. Uvnitř je puška s jedním zásobníkem, katalog LCT a taktéž návod ke zbrani. Nechybí ani nezbytný plechový štítek s obrázkem zbraně, který je vítanou ozdobou klíčenky.
Návod není příliš praktický. Je v něm totiž pouze postup složení (?!?) zbraně a to jak ve standardní verzi, tak s blowback/recoil mechanismem. Liší se totiž v umístění baterie. Co je ovšem horší, je fakt, že pokud jde o rady, kde je uložena baterie, jak se dostat do prostoru pro baterii, či sejmout patku pažby, tak to vše musíte nějak odvodit z návodu na složení. Kdyby byl postup napsán alespoň obráceně, tedy jak zbraň rozložit, bylo by to užitečnější. Je hezké, že je zde i rozpad zbraně, ale celkově je to prostě špatně udělaný návod a pokud už nemáte nějakou airsoftovou praxi, je skutečně nepřehledný.

Musím uznat, že vnější design AK-12 není zcela podle mého gusta. Je potřeba ale uvážit, že tahle puška není na to, aby se líbila, ale aby se s ní dalo efektivně bojovat. Už jen letmý první pohled dává tušit, že konstrukční kancelář se snažila přemýšlet. Téměř každý prvek známý z běžného AK74 je přepracován. Od pažby po hlaveň, od pažbičky po kryt závěru. Dokonce i zásobník je jiný. Na délku má LCK12 až 94 cm, se zasunutou pažbu pak 86 cm a když pažbu sklopíte, dostanete se až na 69 cm. Jak je vidět, je to pořád vcelku rozměrná zbraň, byť už je možnost udělat ji kompaktnější. Váha je 4 kg, což s ohledem na to, že je celá zbraň vyrobena jen z oceli a má kvalitní polymerové pažbení, není mnoho. Subjektivně ale nemám pocit, že držím v rukou něco zásadně speciálního, protože ergonomie AK je velmi charakteristická. Je to dáno něčím, co nedokáži přesně popsat, ale prostě je to to "pravé ořechové", jak se říká. Váha je rovnoměrně rozložená, lícení pohodlné, ať už máte pažbu zasunutou nebo vysunutou. Manipulace se také nevymyká normálu. Bude nutné podívat se důkladněji na jednotlivé prvky a zhodnotit, jak moc je replika přesná, protože na první pohled vše odpovídá reálné předloze.

Pouzdro závěru, tedy tělo zbraně, je jako vždy vyrobeno z jednoho kusu lisované oceli. Barva je matně černá, s hladkým povrchem. Typově se tělo příliš neliší od běžného těla AK, takže nečekejte něco zásadního. Všechny ovládací prvky jsou tam, kde jste na ně zvyklí. Spoušť i přepínač režimu střelby jsou tam kde mají být, stejně jako pojistka zásobníku. Změny se ovšem dočkal přepínač režimu střelby, který oproti originálu nemá čtyři polohy na přepínání, ale jen tři (chybí dávka o dvou ranách). Přepínač má také lepší tvarování, aby ho bylo možno ovládat jedním prstem. To ovšem v praxi nepoužijete, protože přepínač se hýbe vcelku ztuha, přestože si skvěle drží vybranou polohu. Musíte mít enormně silný prst, abyste přepínačem pohnuli nebo jsme měl prostě jen smůlu na daný kus.
Tohle je paradoxně převzatý americký vynález od Krebs Custom, který tento styl přepínače hodně zpopularizoval. Reálně je to skutečně dobrá vychytávka.

Napínací páka závěru je taktéž kovová a stejného tvaru jak jsme zvyklí. Pod ní se nachází regulace hop-up mechanismu. Zde si ovšem musím trošku postěžovat na regulaci, protože by se hodila výraznější páčka ramínka regulace. Dosáhout na ní není jen tak.

Tělo zakrývá plechový kryt pouzdra závěru. Je to jeden z prvků, který byl výrazně přepracován. Sundavá se za pomoci čepu (umístěného před napínací pákou), nikoliv zadní pojistkou závěru, jak jsme byli zvyklí. Tato pojistka úplně chybí. Na rozdíl od předchozích verzí, je osazen RIS lištou. Závěr je fixován čepy v předu i vzadu, aby se nijak nehýbal a tedy ani lišta se nehýbala. To je velmi zásadní pro montáž jakéhokoliv montážního doplňku. Pod krytem závěru najdete prostor pro baterii, která se zapojuje přes malý Tamiya konektor. Prostoru je pod závěrem vcelku dost a kromě klasických kulatých NiMh baterií by se určitě vešla i tyčová LiPo baterie.
Osobně toto vydím jako velmi výrazné vylepšení!

Na krytu závěru je seřiditelné hledí. Dle mého názoru, jedno z nejlepších hledí na AK, jaké jsem kdy viděl. Je možné ho seřídit nejen výškově, ale též stranově. Navíc je posunuto na konec krytu závěru, takže mezi ním a muškou je delší vzdálenost a tudíž nabízí lepší přesnost. Trochu nezvyklý je průhled hledí, který se podobá standardu NATO mířidel, tedy otvor s dírou. Hledí lze samozřejmě odmontovat za pomocí imbusu, abyste měli volnou celou RIS lištu pro jiný zaměřovací doplněk.

Pažbička má moderní ergonomický tvar. Je sice trochu nezvykle tvarovaná, ale drží se perfektně. Plast je pěkný a pažbička se nijak nekroutí.

Pažba je další novinkou. Je výsuvná, sklopná a plastová, ale uložena na kovovém trubkovém rámu, podobně jako pušky západního stylu. Vysunout se dá do čtyř poloh. Sklopení pažby je také hezké, ovšem z kusu, který jsem měl v ruce, mi přišlo, že použité řešení od LCT moc dobře nefunguje. Pažba nebyla schopna se přesně/přirozeně zaháknout, aby držela svoji polohu. Stačilo trochu gravitace či odstředivé síly a pažba se vyklopila. Netušil jsem proč a luštil jsem to dlouho, až jsem prostě přišel na to, že je potřeba nebát se a použít trochu síly při jejím zajištění. Takže nakonec fungovala velmi dobře. Zatímco rámová trubka originální pažby z ostré zbraně není shodná se standardem pažeb pro M4, airsoftová replika je, takže není problém použít jinou pažbu. Ovšem musím říci, že dle mého byste prohloupili. Plastová pažba u LCK12 je dobře provedená, plast je kvalitní a navíc má pogumovanou patku. Je velmi pohodlná na zalícení. Když pak vytáhnete čep, lze patku i sundat. U této verze bez blowback/recoil sytému to je k ničemu, ovšem verze s blowback mají právě v trubce prostor pro baterii.

Předpažbí a vnější hlaveň doznali také mnoha změn. Předpažbí je ze dvou dílů a vyrobeno z černého plastu. Disponuje hned několika RIS lištami, přesto si zachovává určitou ergonomičnost původního AK74M. Právě díky rozšíření spodní části předpažbí vám vůbec nepřekáží spodní RIS lišta, pokud na ní zrovna nemáte nějaký doplněk. Předpažbí je navíc nově pevně upevněno k tělu zbraně a oba díly jsou do sebe zaklesnuty, takže to vše pevně drží. Celé LCK12 tak výrazně získává na robustnosti a odolnosti. Je tak definitivní konec vyklajícím se předpažbím.

Vnější hlaveň je ocelová, vyrobená z jednoho kusu. Originál zbraně má plovoucí hlaveň. To v praxi znamená, že hlaveň je pevně zachycena k tělu zbraně, ale nikoliv k předpažbí. Sice se může předpažbí dotýkat, ale to není nikdy pevně spojeno s hlavní. LCK12 toto také dodržuje a tak ani zde není hlaveň pevně spojena s předpažbím, které je jen na hlaveň jen nasunuto a pojištěno v těle zbraně za pomocí čepu.

Výrazně se též změnila plynová trubice, která je nyní hranatější a disponuje imitací regulátoru plynů. Muška je seřiditelná stejně, jako tomu je u běžného AK.
Tlumič výšlehu prošel také určitou proměnou, i když jde jen o mírně modifikovanou verzi klasického kompenzátoru z AK74M. Zajímavým detailem je absence čističe hlavně. To je taková ta tyčka, na kterou jsme byli zvyklí ze starých AK, že nám po čase upadla. Pod tlumičem výšlehu pak najdeme 14 mm levotočivý závit.

Poslední částí je zásobník. Ten je plastový, tlačný s kapacitou 130 ran. To je značně neobvyklé, protože je mnohem běžnější, že výrobci ke zbraním dávají točáky. Zde je vidět, že se LCT snaží etablovat jako hi-end značkový výrobce. Možná i dává zákazníkům znát, že jeho zbraně jsou určeny pro fanoušky mil-simu, nikoliv sportovní hráče. Tvar zásobníku je zahnutý tak jak jsme zvyklí, ale na spodní části má výrazné zkosení. Osobně se mi tento zásobník svým vzhledem nelíbí, ale pokrok je pokrok a na jeho praktickou funkci si nemohu vůbec stěžovat. Zkosení na spodku zásobníku navíc dobře řeší velmi pěžné opírání zbraně o zásobník, během střelby v leže. Když je řeč o zásobníku, LCT také poladilo zásobníkovou šachtu, do které již od základu zabudovalo vložku pro snazší vložení zásobníku.

Přichází na řadu vnitřek, který je silnou doménou LCT. Stejně jako všechna AK od LCT, tak i LCK12 je osazeno mechaboxem verze 3 s 9 mm kuličkovými ložisky. Kola jsou ocelová a několik dalších dílů je vyrobeno z hliníku, oceli nebo plastu. Například hlava válce i pístu je z kvalitního hliníku obrobeného na CNC. Trn je s kuličkovými ložisky, vyrobený z ocele. Válec je chromovaný. Píst je plastový, s celokovovým plným ozubením. Díky tomuto mechaboxu a mosazné hlavni o délce 435 mm, dosahuje tato zbraň vysoké úsťové rychlosti 130 m/s s 0,20g kuličkami. V praxi mohu říci, že na vnitřku není u LCT co zlepšovat, když i obyčejný pastorek na D osičku je vyrobený z oceli. Zkrátka skvělé.

Jsme na konci a je na čase si shrnout hodnocení téhle novinky. Replika je to krásná a přesná vůči originálu od kterého je k nerozeznání. Trochu mě překvapil zvláštní systém skládání pažby, ale velmi chválím pevně usazený kryt závěru, který už nyní může být osazen optikou. Pro fanoušky ruské armády povinnost, pro ty ostatní, kteří třeba hledají moderní ruskou zbraň, je to také dobrá alternativa. Kromě dobrého modelářského zpracování nelze než jen pochválit technické parametry, které jsou skutečně špičkové a celkovou odolnost.

LCT LCK12 zakoupíte na Bohemia Air Soft za 11490 Kč. Za stejnou cenu lze zakoupit i model LCT LCK15, který imituje repliku AK15. Oba modely lze pak zakoupit s dekorační slevou 400 Kč.
Doplním ještě, že LCT aktuálně začalo nabízet i verzi LCK12 a LCK15 s recoil systémem. Jsem velmi zvědav, jak se tento systém imitace zpětného rázu v praxi osvědčí.

Galerie:

FOTO: Ondra