Než začneme, chci upozornit, že níže uvedené informace jsou založeny na mém vlastním bádání a jsou sesbírány primárně z internetu. Nejsou to informace, které nelze najít. Ale kvůli některým je potřeba vstoupit do skutečných hlubin internetu nebo na asijská fóra. Často se tyto informace nenacházejí na jednom místě a je nutné skládat informační puzzle. Historické knihy o airsoftu nejsou (pouze japonské) a pamětníci u nás pamatují airsoft především z počátku devadesátých let, hlouběji nikoliv, nebo mají jen nepřesné informace. Ačkoliv se snažím každou informaci ověřit u více nezávislých zdrojů, je možné, že mi může něco sem tam uniknout. Někdo také může mít přesnější informace. Velmi rád tedy uvítám jakékoliv poznámky a připomínky v komentářích s doplňkovými informacemi. Články které budou v rámci Historie airsoftu vycházet se nebudou nutně týkat jen airsoftových zbraní, ale také tím co jim přecházelo a co způsobilo jejich vznik. Mým cílem je ukázat především mladším hráčům airsoftu, ale nejen jim, že i airsoft má určitou kulturu a nejde jen o hraní na vojáčky.

Alfred

P.S.: hledám kohokoliv, kdo dokáže přeložit video z mluvené japonštiny. Mám jedno velmi zajímavé interview na přeložení.

Když se v roce 1985 objevila první plně automatická airsoftová zbraň, legendární JAC Battlemaster, znamenalo to revoluci na poli airsoftových zbraní. Tato revoluce započala dobu, ve které zbraně nestřílí jen tak mimochodem a jejich majitelé už nemusí střílet jen do terče, ale mohou střílet i po ostatních. Období, které se dnes nazývá „éra Klasického airsoftu“, se neslo ve znamení zbraní poháněných především plynem či stlačeným vzduchem. Nastává také rozmach mnoha japonských výrobců, kteří začnou vyrábět mnoho modelů, bez ohledu na jejich cenu. Je to krásná éra, ve které se nikdo nebojí investovat do nových, ještě reálnějších replik skutečných zbraní, nebo neotřelých technických nápadů. Jenže všechno krásné jednou končí. V roce 1991 uvádí Tokio Marui na trh první AEG zbraň. Není se čeho bát, FA-MAS se neprodává dobře, spíše to je katastrofa, jenže v roce 1992 přichází elektrická puška M16 a stává se hitem. A tak jako „Klasický airsoft“ způsobil pád popularity nestřílejících „Modelových zbraní“, znamenal i nástup AEG zbraní konec éry „Klasického airsoftu“. A byl to konec rychlý, přestože některé firmy si ho nechtěly připustit. Jenže tehdejší japonská ekonomická situace, nerozvážné investice a konkurence od AEG zbraní se připomněly velmi důrazně. A tak kolem roku 1994 končí toto období a krátce na to končí i mnoho značek s ní svázaných. Nastává doba „Moderního airsoftu“. Doba elektrik.

Více se o období klasického airsoftu dozvíte v nějakém dalším pokračování

Náš příběh se ale odehrává na konci éry „Klasického airsoftu“. Jednou z firem z tohoto období byla i japonská Asahi. V roce 1993, uvádí na trh zbraň, jaká tu předtím nebyla. Na trhu se objevují pušky Asahi M40 a M700. Z mého pohledu se jedná o labutí píseň značky Asahi a možná i celého období "Klasického Airsoftu". A velmi brzy pochopíte proč.

Cena, po uvedení na trh, byla u těchto modelů už v té době závratná. 168000 yenů za verzi M40 a 228000 yenů za M700. V přepočtu tehdejšího kurzu to bylo 44000 Kč za M40 a 60000 Kč za M700. Už jen tyto ceny dávaly tušit, že se jedná o něco velmi exkluzivního. A tuto částku jste tehdy neplatili pro nic za nic. Především, puška Asahi byla k nerozeznání od originálu, ať už se jednalo o jakoukoliv verzi (tedy M40 a M700). Všechny díly měly schodné rozměry, tvary. Puška byla vyrobena celokovová, pažbení dle verze z plastu či dřeva. Puška měla všechna loga a ražení jako ostrá zbraň. Vážila i stejně. Navíc jakékoliv příslušenství z ostré zbraně mohlo být na tuto pušku nasazeno, aniž by bylo nutné cokoliv upravovat. Jiná patka pažby, jiné pažbení, doplňky, lišty, nic nebylo problém. Po modelářské stránce jde o skvost. Přestože se jedná v podstatě jen o jednoduchou pušku, vypadala dokonale. Ostatně dokonalými modely byla Asahi pověstná. Jenže to nebylo vše.

Puška měla i dokonale realistickou funkci. Střílela kuličky z patron. Stejně jako ostrou verzi, i zde jste pušku nabili pěti patronami. Samozřejmě, že i pojistka byla funkční. Nicméně na používání patron není samo o sobě nic úžasného. Patrony používala v té době řada výrobců a mnohem dříve se používali třeba u kapslíkových či modelových zbraní. Na tomto poli vládly především značky Marushin a Tanaka. Jenže Asahi měla něco víc. Kuriozitou totiž bylo technické provedení zmíněných patron. Zatímco tehdejší výrobci měli patronu jen jako prázdnou schránku pro kuličku (případně kapslík), zde fungovala patrona jako nádržka se stlačeným vzduchem. Do předku patrony už pak jen stačilo dát kuličku. K uvolnění plynu z patrony pak docházelo díky úderu úderníku zezadu do patrony, která měla pohyblivé čelo, které po stlačení plyn uvolnilo.

Podobný princip, plyn v patroně, vyzkouší později i Tanaka u svých plynových revolverů a dopadne s nimi stejně neslavně jako Asahi. Ale o tom jindy. Dnes se dozvíte jen o osudu Asahi.

Pokud se ptáte, jak se do patrony dodával stlačený vzduch, zklamu fanoušky hadiček. Samotný stlačený vzduch se totiž do patrony dostával za pomocí speciální ruční pumpičky. Dle doporučení výrobce stačí pro správnou funkci patrony jedno „pumpnutí“. Toto jedno pumpnutí dalo kuličce o váze 0,20g úsťovou rychlost kolem 95 m/s, což vyhovovalo tehdejším japonských limitům výkonu. Víc ani patrona nemusela vydržet. Základní patrony proto neměly nijak zásadní výkony. Jenže zde začíná ta smutnější část příběhu. Asahi nabízelo i tzv. „Hard shells“. Patrony u zbraně samotné totiž občas vydržely i více než jedno pumpnutí (byť jste asi riskovali jejich poškození), ale tyto „Hard shells“ vydržely více. Na krásném videu ZDE je ukázáno, že s „Hard shells“ při třech pumpnutí už dokázala zbraň střílet úsťovou rychlostí kolem 165 m/s s 0,20g kuličkou. Což už je velmi zajímavé i pro dnešní airsoft. Ale pro Japonsko na počátku 90tých let to bylo nepřijatelné. Naopak to znamenalo spoustu budoucích problémů.

K tomu pumpování. Nejednalo se o nijak závratnou novinku a vynález. Byl to v podstatě převzatý mechanismu od vzduchovek. V angličtině Brocock Air Cartridge System nebo též BACS, dovoloval pohánět kovové projektily malých ráží, nejčastěji .22. Veškeré kouzlo bylo zkrátka ukryto v patroně. A tak později vznikly i patrony, které jste mohli nabít do klasických ostrých zbraní, třeba pro revolver v ráži .38 nebo do pušek. Nikoho nepřekvapí, že po pár letech se tyto patrony dočkaly řady omezení a v mnoha zemích po světě byly zakázány (né však všude).

Samozřejmě, že pušky Asahi M40/M700 měly hop-up mechanismus, který byl plně seřiditelný. Jenže v rámci zákonů v Japonsku to s dostřelem pořád nebylo žádné terno. Se svým výkonem by totiž puška nepřinášela nic zásadního.

Aby Asahi zvýšila dostřel zbraní, a držela se limitů, vytahuje z rukávu jedno eso. A tím je „Blade Bullet“. Speciálně tvarovaný projektil, který díky ocásku na konci stabilizoval svůj let. Byl určen jen pro prémiovou třídu zbraní od Asahi (což v té době byli jen M40/M700). Tento projektil samozřejmě nedokázal fungovat v hlavních s hop-up mechanismem. Nicméně i tak podával lepší výkony. A samozřejmě, v kombinaci například s drážkovanou hlavní od Tanio Koby jste si mohli zastřílet asi z nejlepší airsoftové zbraně vůbec. Tehdejší dostřel Asahi M40 byl kolem 50 – 60m v základu. A v té době se jednalo o dostřel pro airsoft dost hraniční. Asahi M40/M700 to po úpravách s dobrou municí zvládala i o trochu dál, při zachování rozumné přesnosti.

Samozřejmě i tehdy existovaly zbraně, které po určitých úpravách dostřelily výrazně dále než jiné, ale neměly požadovanou přesnost jako tento projektil. Přeci jen, sami víte, že tvarované projektily pro vzduchovky mají větší dostřel a lepší přesnost než naše dobré kuličky. Na druhou stranu, proto vznikl automatický režim střelby, aby se kompenzoval rozptyl.

Z toho co jste si výše přečetli je vám jasné, že dříve či později musel přijít nějaký průšvih. Velmi krátce po uvedení se v Americe někdo zmínil že tato puška lze předělat, aby mohla vystřelit projektil ráže .22. Tahle informace mi vypadla trochu z hlavy, takže nemohu přesně říct, zda se jednalo o nějaký článek v časopise, nebo šlo o zmínku v televizním pořadu (myslím, že šlo o tu televizi), každopádně stalo se a informace se šířila velmi rychle. Dva měsíce po této reportáži se země, kde i policie nosí pistole jen velmi nerada, rozhodla jednat...

Ale šlo tuto pušku skutečně upravit?

Pravda je taková, že ano. Šlo to. Otázkou je, jak přesně se toho docílilo. Všeobecně se šíří několik verzí a všechny jsou bohužel reálné více či méně. Začneme tou nejpravděpodobnější.

Ve své podstatě, z toho co víte, je jasné, že teoreticky stačí jen trochu upravit patronu, vyměnit projektil a cokoliv co projde hlavní může být vystřeleno. Třeba munice do vzduchovek. Jenže takové zbraně v Japonsku prostě nemůžou být. I kdyby zbraň zvládla jen pár výstřelů, lze s ní způsobit vážné zranění. To byl prostě fakt, který se nikomu nelíbil.

Druhou velmi reálnou variantou je použití konverzního kitu určené pro pušku Remington M700, pro střelbu klasického náboje .22LR do malorážek. Díky tomu, že puška od Asahi byla skutečně na chlup stejná jako ostrá verze zbraně, je toto také zcela reálné. A dovézt si vhodný díl to nebylo v té době až takovým problémem.

Poslední, dle mého také ne úplně nereálná, ale na kterou v bulvárních kruzích airsoftu taky narazíte, je verze, že do zbraně šel zasadit závěr z ostré zbraně na velké náboje, vyměnit hlaveň... zbytek vám je jasný. Stručně řečeno, s lehkými úpravami mít doma ostrou zbraň, ať už pak střílela jakoukoliv ráži.

No samo o sobě by to asi šlo, jak říkám, byla to velmi věrná replika, ale stačilo by to tak maximálně k iniciaci náboje...a roztržení...tedy, alespoň si to myslím.

Je vám ale jasné, že tady začaly problémy, ať už to bylo jakkoliv. A tak náš příběh spěje k hořkému konci.

...dva měsíce po inkriminované reportáži (o tom co přesně se v reportáži říkalo je velmi málo informací) vyzvala japonská vláda držitele všech prodaných kusů, aby je předali úřadům. Neptejte se mě jak, ale úřady nakonec zjistily a potvrdily, že je skutečně možné z této zbraně po určité úpravě vystřelit nebezpečný projektil. Samozřejmě jak upravit zbraň, to už neřekli. Ale co se dalo dělat, úřady se musí poslouchat. Jistě si říkáte, proč lidé svoji koupi nezatajili? Problém byl v tom, že lidé si obvykle airsoftové zbraně registrovali u výrobců kvůli záruce a dalším výhodám. Nebo prostě měli registraci v klubech a obchodech. Nemohli tedy zatajit, že pušku vlastní.

Kdo si pamatuje starší japonské airsoftové zbraně, ví že kartonové lístky s možností registrace byly dlouhou dobu standardem. Prostě jiná doba.

Japonské úřady tedy posbíraly všechny zbraně které Asahi prodalo, zabavily také veškeré M40/M700 které mělo Asahi ještě skladem, a pak...

...je zlikvidovalo. Ano, přesně tak. Jedno z nejznámějších ničení zbraní v Japonsku. Vše díky jedné hloupé americké reportáži. Vyrobeno bylo celkem 250 kusů od každé verze, tedy M40 a M700. Naštěstí, tou dobou už pár kousků nebylo v Japonsku a také ne všichni si své zbraně ihned registrovali. Toto airsoftové neštěstí přežilo 23 – 25 dodnes dochovaných kusů. Tyto kusy jsou dle stavu hodnoceny v řádech tisíců dolarů. Poslední údaje hovoří o aktuální ceně mezi sběrateli začínající 2000 - 4000 USD dle stavu. Stav těchto zbraní se různí. Některé jsou ještě v původním stavu, jiné po upgradech či výměně některých dílů. Ani to často jejich hodnotu nijak závratně nesnižuje. Neví se často, kdo je vlastní, ale občas na internetu na vlastníka této krásky narazíte. Ti kdo je mají jsou obvykle skuteční sběratelé a podobných vzácných kousků jim doma leží více. Vysokou hodnotu má také exkluzivně vyráběná munice "Blade Bullet". Ta se také stává vyhledávaným sběratelským artiklem. Tak velkým, že ani ti co jí mají společně s puškou ji nestřílejí. A tím končí náš příběh. Značka Asahi se ještě pár let drží, ale posléze pole výroby airsoftových replik definitivně opouští. Dá se říci, že ačkoliv se některé firmy ještě pokoušely během devadesátých let udržet trh se zbraněmi éry „Klasického airsoftu“, bylo zničení pušek od Asahi jakousi symbolickou tečkou za touto érou.

Edit z ledna 2019: Výše uvedené fotky jsou od sběratele s nickem "Wolfgeorge". Aktuálně výše uvedenou Asahi M40 dokonce nabízí a prodává, stejně jako několik dalších, velmi vzácných a raritních kousků z jeho sbírky. Přímo od něj máme potvrzeno, že jsou stále k prodeji.